Jedním z průvodních jevů trapnosti, jakou bylo prodlužované jmenování nového pána Nostického paláce, byla – nikoli poprvé – vyjádření čelných českých politiků o tom, jak je ministerstvo kultury vlastně nedůležité. Vždyť nepatří k silovým jako vnitro nebo „zamini“ a neprotékají jím velké peníze jako ministerstvem financí či práce a sociálních věcí. Tak co s ním, že? Myslel jsem na tyto nehorázné výroky 31. srpna při výtečném večeru v Litoměřicích, patřícím k výkonům, na které by údajná elita této země měla být hrdá. A naučit se vnímat kulturu nikoli jako cosi okrajového, ale naopak jako pozitivní vklad do života české společnosti, rozkolísané a rozdělené víc než kdykoli jindy od Listopadu 1989.
Sedmý ročník Litoměřických svátků hudby, jejichž uměleckým garantem je Václav Hudeček, totiž přímo ukázkově doložil, co lze dokázat, když se v určitém městě – navíc velmi krásném – najdou lidé s odhodláním organizovat hudební událost. Míněnou především pro místní publikum, ale svým významem přesahující lokální hranice. Však také manželé Zdeněk a Alena Kuldovi, reprezentující pořádající spolek Musica et Educatione, opět uvítali mezi diváky i „přespolní“ osobnosti jako – namátkou – Cyril Höschl anebo Michal Horáček. Co je na Litoměřických svátcích tak přitahuje? I o tom byla řeč na přátelském setkání po koncertě, který jsem měl to potěšení uvádět.
Jednak prostředí. Například kostel, skoro chrám, Nanebevzetí Panny Marie, barokní skvost proslulého architekta Octavia Broggia. Není už využíván k bohoslužbám, tím spíš se hodí ke koncertům a nabízí příjemnou akustiku s přijatelným dozvukem. Proto jej vnímám jako centrální festivalový prostor. Líbí se mi také atmosféra, jakou si festival vypěstoval navzdory tomu, že je pouze třídenní. Lidé jím žijí v okolí koncertních míst (jeden z večerů se letos už podruhé konal v sousedních Lovosicích), dávají se s muzikanty do řeči na ulicích, v kavárničkách, v hotelu. Vytváří to příjemný pocit hudbymilovné komunity, jaký se nedá očekávat v metropoli a nelze ho prožít ani v místech, kde jsou koncerty cíleny hlavně na turisty, kteří se den za dnem mění. Nicméně rozhodující je nakonec vždy to, co zazní z jeviště. Kdo přijede, aby předvedl své interpretační mistrovství, pro něž je ceněn ve světě.
Dorazil jsem do letně rozpálených Litoměřic s očekáváním, že dvě pěvkyně a jeden pěvec potvrdí pověst, která je provází. Vždyť Štěpánka Pučálková, Slávka Zámečníková a Štefan Kocán jsou jména, která se pojí s úspěchy v drážďanské Semperově opeře či v Salcburku, v Berlíně nebo v Metropolitní opeře a brzy možná také ve Vídeňské Staatsoper. Byl jsem však, přiznám, až zaskočen tím, jaký soustředěný a precizní výkon podali a jak šikovně sestavil dirigent Tomáš Brauner v čele jubilující Plzeňské filharmonie dramaturgii. Žádný operní pelmel, žádná efektní estráda. Večer byl rozumně strukturován. První část připomněla v áriích i duetech poslední opery Wolfganga Amadea Mozarta a publikum si vychutnalo jak překvapivě zralý projev Zámečníkové, tak – třeba v dialogu Osmina a Blondy z Únosu ze Serailu – herectví až klaunství Pučálkové s Kocánem. Vzpomněl jsem si při jejich souhře na postřeh Plácida Dominga z nedávné pražské tiskovky, kdy na otázku, zda a jak se za poslední desítky let změnil operní zpěv, odpověděl: „Zpěváci mají pořád dvě hlasivky a vypěstovanou techniku. Co se ale vyvinulo, je jejich herecký projev.“ Koncert pak pokračoval ukázkami z oper 19. století, završenými výtečným Kocánovým podáním árie z Rossiniho opery Semiramis.
Kostel naplněný diváky do posledního místa, společenská úroveň bezchybná, pěvecké výkony na úrovni, za kterou by se nemusel stydět přímý televizní přenos ze světa. To vše vyslalo vzkaz, pro který použiji slova, jež jsem nedávno objevil na blogu bývalého velvyslance České republiky ve Francii, později ředitele Českého centra ve Varšavě a také mého dávného spolužáka Petra Janyšky. Trefněji bych to totiž vyjádřit neuměl: „Kultura je to nejautentičnější, co máme; je duší národa; tím, co z jeho historie zůstává, co nás přesahuje; jazyk a kultura, to je naše identita.“
