Vystoupením Magdaleny Kožené a souboru Collegium 1704 s Václavem Luxem jako vedoucím ve Zlatém sále vídeňského Musikvereinu skončil – slavnostně, byť poněkud exteritoriálně – letošní čtyřiadvacátý ročník festivalu Concentus Moraviae, věnovaný smyčcovému kvartetu. Rozptýlení jeho čtyřiatřiceti koncertů (a dvou předchozích prologů) do stejného počtu koncertních míst možná poněkud zastírá skutečnost, že šlo o přehlídku čtyřiadvaceti vesměs špičkových smyčcových kvartet z celého světa – událost, k jaké dochází jen velice zřídka, jestli vůbec, a kterou můžeme plným právem označit za světově významnou – stát se jinde, psaly by o ní hudební publikace po celém světě.
Posláním této přehlídky ovšem nebyla klasifikace jednotlivých výkonů – i když té se posluchač několika koncertů neubránil. S uspokojením mohl konstatovat, že spolehlivou stálicí zůstává po všech stránkách Kvarteto Pavla Haase, československy obsazený soubor nazvaný podle brněnského skladatele – oběti holokaustu – a vedený fantastickou primistkou Veronikou Jarůškovou; na festivalu dostali příležitost (6. 6.) v Beethovenově Desátém a (menší už) ve Schubertově Pstruhu.
Nepříjemným protějškem jejich výkonů se stal koncert souboru s německým (!) jménem Miloslav Ištvan Quartett (4.6.) v zámecké jídelně ve Velkém Meziříčí. Neobvykle dlouhá akustika sálku sice přímo vybízela soubor k vynalézavým zvukovým řešením, ale ten hleděl odehrát skoro všechno co nejrychleji a nejsilněji: výsledkem byl jeden zvukový obraz hysterického záchvatu za druhým.
Na koncerty zahraničních kvartet však mohl posluchač chodit s jistotou, že uslyší špičkový výkon, rušený snad jen nevhodnou akustikou: finskému Meta4 (hrají vstoje) trvalo nějaký čas, než si v šestiboké „věži“ slavnostní zámecké síně v Rájci našlo správné místo přesně pod ústředním lustrem – odjinud totiž rozehrávalo složitou hru zvukových odrazů, která sice činila hudební proud barevným, ale těžko srozumitelným.
Jiným choulostivým jevem letošního ročníku bylo jeho téma. Jako Koncert národů bylo zřejmě mechanicky převzato z jednoho z prvních ročníků festivalu; tehdy se dramaturgie snažila jednotlivé programy národnostně motivovat a obsazovat, učinit místo jejich realizace festivalovým hlavním městem té které země, zahrnout je propagačním materiálem poskytovaným příslušnou ambasádou (většinou velmi ochotně spolupracovaly) a zvát do něho odpovídající zahraniční návštěvníky.
Na rozdíl od této praxe pořadatelé letošního ročníku národnostní původ jednotlivých souborů přísně tajili: v tištěných materiálech, ani v objemném souhrnem katalogu ani v jednotlivých programech není uváděn. Posluchač se ho většinou snažil odhadnout podle uvedené záštity jednotlivých ambasád, podle příjmení hráčů (španělsky znějící se vedle Španělska mohla ovšem týkat prakticky všech zemí jihoamerického kontinentu). Dramaturgické zásady, uváděné Tully Potterem pod titulem Kvarteta v národním tónu, tak byly k ničemu posluchači, jenž vůbec nevěděl, k jaké národnosti se členové jednotlivých souborů hlásí.
Mnohem důležitější je ovšem svědectví, jež tato impozantní přehlídka vydává o stavu, vývoji a poslání komorní hudby od proslulého převratu v její tvorbě, provozování a vnímání v šedesátých letech minulého století. Jde především o požadavek svrchované profesionality – někdejší „ten je dobrej akorát do ňákýho kvarteta“ už přestalo platit a smyčcové kvarteto si jako ideální komorní soubor sice na jedné straně ponechává funkci domácí hudby k vlastnímu hráčskému uspokojení, ale na druhé se stalo prostředkem k nejnáročnějšímu a psychologicky nejsložitějšímu uměleckému sdělení.
