Od 20. prosince má ministerstvo kultury nového šéfa, přesněji šéfku – Alenu Hanákovou. Od prosince roku 1989 v pořadí čtrnáctý ministr, zato teprve druhá žena. (Helena Třeštíková byla v úřadě pouze 17 dní.) Nevím, jestli dosáhne morálního kreditu Pavla Tigrida (1994–1996) či délky působení Pavla Dostála (1998–2005), nicméně doufám, že nebude pouze političkou, jinak řečeno vyslancem vlády v kultuře, ale bude otevírat a řešit přezrálé i nové problémy a vezme na sebe nesnadnou úlohu vyslance kultury ve vládě a bojovnice za navýšení rozpočtu. Problém s církevními restitucemi je snad konečně vyřešen, takže se bude moci soustředit na další, a že jich je celá řada. Tím hlavním pro hudbu je Národní divadlo Praha. Už tak největší příspěvková organizace státu se rozšířila o Státní operu, což je v obecné rovině správné, ale problémy nezmizely a bude záležet na dalších řešeních, na jejich logičnosti a transparentnosti, na schopnostech lidí, kteří budou ve vedoucích manažerských funkcích všech scén. To, že je někdo v řídící funkci divadla či orchestru, automaticky neznamená, že je intendantem evropské úrovně… Stále je zde ještě dost otazníků… Možná přichází doba, kdy by se mělo ministerstvo a odborníci zamyslet nad příspěvkovými organizacemi, strukturou symfonických orchestrů, filozofií podpory festivalů atd. Rozhodně si nemyslím, že paní ministryně bude pouhou úřednicí. Ostatně už před Vánocemi správně rozhodla, že Galerie Rudolfinum, která byla dva roky součástí Uměleckoprůmyslového muzea a na které si brousila zuby Národní galerie, se vrátí od 1. ledna pod křídla České filharmonie, přičemž obě instituce budou ekonomicky samostatné. Je to součást vize „Otevřeného Rudolfina“ vedení České filharmonie. Doufám, že to bude pro oba subjekty výzva, aby se Rudolfinum stalo během krátké doby skutečně živým a pro lidi v každém směru přitažlivým objektem.
