Francouzský hudební webový magazín Forum Opéra zveřejnil před několika dny článek, v němž hudební publicista Guillaum Saintagne formuloval zásady, které by podle něj měly provázet každou inteligentní a kultivovanou uměleckou kritiku. Protože s jeho názory souzníme, rozhodli jsme se nabídnout překlad článku i vám, našim milým čtenářům. (Redakce)
„A vy jste kdo, že se odvažujete takto kritizovat?“ Výtka, se kterou se setkává mnoho kritiků – obvykle po vyjádření negativního názoru, neboť každý čeká kladné hodnocení. Nejen negativní vyjádření, ale i naznačení obdivu tomu či onému uměleckému dílu nebo výkonu někým uznávaným si obvykle vyžaduje, abychom byli někým, i když sami nevíme kým. Řekněme to jasně: K tomu, abychom byli schopni estetického posudku, stačí být divákem či posluchačem. Každý má právo ohodnotit to, co vidí nebo slyší. Ale k tomu, abychom my, zatím nevyspělí kritici, uspěli, nám může posloužit těchto deset přikázání (a opět se ozývá: „a kdo jste vy, že se takto odvažujete přikazovat kritikům?“)
1. Nebudeš dogmatický
Jinými slovy: nikdy nemáš pravdu, protože ji nemá nikdo nikdy. Nehovoříme o vědě, ale o umění – tedy o mnohotvárné subjektivitě. Je tedy zbytečné prosazovat pevné kritické přesvědčení, že recenze publikované ve všeobecných či specializovaných médiích nejsou oprávněnější než jiné. I když tedy píšeš kritiku, není potřeba být nikým jiným než lidskou bytostí s emocemi a pocity.
2. Své tvrzení podložíš argumenty
To, co se ti včera nelíbilo, můžeš zítra obdivovat: opera není potravinářský průmysl a estetické diskuse slouží k ohodnocení vkusu. Ať už budou tvé recenze pochvalné či hanlivé, podlož svůj názor co nejdetailnějšími příklady. Zůstaň zdvořilý a vyhni se prázdným pochvalám. Tvé uznání vůči danému umělci bude odpovídat hlubokému nezájmu o dalšího.
3. Tvá vědomost nijak neospravedlní tvůj cit pro estetiku
Nezakazuj si kritizovat Strausse jen proto, že máš větší přehled v repertoáru 18. století než v repertoáru konce 19. století. Tvůj posudek bude možná méně propracovaný než ten o Händelovi, ale není kvůli tomu méně hodnotný – pouze hůře obhajitelný. Každý má právo na pozitivní či negativní kritiku, pokud je schopný argumentovat jak jen nejlépe dokáže. Z toho vyplývá, že posudek odborníka není o nic pravdivější než posudek amatéra; je pouze váženější.
4. Od Sainte-Beuvea se oprostíš
Co se týče tohoto bodu, drž se Prousta. Posuzuješ ztvárnění či umělecké dílo, ne lidské bytosti, jejich biografie nebo něčí dobré jméno. Nehleď na to, že ten a onen je velebený tiskem, že ta a ona zpívala na světových pódiích či že je někdo chráněncem nějaké velké osobnosti. Je jedno, zda je někdo „zelenáčem“, zda si nerozumí s kolegy či zda je to zrovna alkoholička a kuřačka. To co posuzuješ, že výsledek jejich práce. Střez se veškerých „povídá se“ a „ne vždy to vyjde“. Mravy a zdravotní stav neospravedlňují žádnou shovívavost či mrzutost vůči uměleckému dílu. Můžeš inklinovat k historkám a fámám, ale dávej si pozor, aby se z tebe nestal reportér bulvárních klepů. Nejvyšší ctí, kterou můžeme umělci prokázat, je diskuse nad jeho dílem. Přihlížet k jeho morální či fyzické situaci by bylo ponížením jeho díla. (Charles Augustin Sainte-Beuve byl francouzský spisovatel a kritik, v oblasti literární kritiky a historie prosazoval pojetí, které za základ pro chápání díla pokládá osobnost a život autora.)
5. Zůstaneš pokorným
Umělci, kterého kritizuješ, nesaháš ani po paty. Neustálou kritikou si moc uměleckých zásluh nevysloužíš, a rozhodně díky nim nevstoupíš do kruhu historiků umění. Florence Foster Jenkins, která vystoupila na scénu a zazpívala (nebo si to alespoň vyzkoušela), bude mít v této oblasti vždy vyšší zásluhu než ty, kritik.
6. Svoji kritiku zveřejníš s cílem podnítit diskusi
Každá kritika má v prvé řadě za cíl podnítit diskusi. Na webu tuto diskusi často podněcují komentáře pod články – a každému, kdo se do ní pokojně zapojí, dají odpověď. Schválně říkáme „pokojně“, neboť útoky ad hominem bez jakékoli argumentace jsou spíše bojem než debatou a příliš často jsou jen prázdnými slovy.
7. Budeš vycházet jen z toho, co během představení uvidíš a uslyšíš
Opakujeme, že názory novin, umělce či ředitele opery tě nezajímají. Ať už si o veřejných prohlášeních Stéphana Lissnera (generální ředitel Opéra National de Paris, pozn. red.) myslíš cokoli, kvalitu jeho uměleckého vedení v pařížské Národní opeře posuzuješ na základě jeho vystoupení a ne podle toho, co o nich říká tisk nebo on sám.
8. Budeš se snažit o dodržování těchto přikázání
Nejsi dokonalý a může se stát, že tato pravidla porušíš. Tímto přijímáš, že ti vyčítáme tvé přehnanosti, zjevné chyby, podvodnou argumentaci…, ale ne tvůj nedostatek objektivity. To je výčitka, která sem nepatří. Takže ještě jednou: hovoříme tu o umění, ne o vědě (snad s výjimkou muzikologie).
9. Pokud nenajdeš správná slova, raději pomlčíš
Pokud chceš přeložit dílo či výkon, jehož bohatost spočívá v hudbě, v divadelnosti či literatuře, do svých slov, snadno dospěješ k jistému ochuzení. Pocity a emoce prožité během vystoupení není možné zcela přenést do světa logiky a slov. Respektuj tedy mlčení některých lidí tváří v tvář uměleckému dílu. Proč by měl být apofatismus jen záležitostí náboženství? V tom případě bychom neútočili na literáta, jakým jsi ty.
10. Nebudeš se brát příliš vážně
Důkaz: „tutůůůt!“
