Dramaturgie Pražského jara našla chvályhodně prostor pro nejmenší – posluchače i interprety. Na mezinárodní den dětí 1. 6. zaplnily prostory kostela sv. Šimona a Judy rodiny s dětmi, kočárky, leporely, nerozbitnými lahvemi a lízátky, aby si v neformální atmosféře vyslechly koncert Kühnova dětského sboru vedeného sbormistrem Jiřím Chválou.
Interpretační jistota Kühňat je obdivuhodná. Dovoluje jim zpívat písně Jana Jakuba Ryby (Dar pilné mládeži) se vší prostotou a lehkostí, skladbičkám Zdeňka Šestáka (Co to zvoní, co to cinká?) dávají švih a jiskru, nad kterou ale vždycky plyne jasný a volný tón díky pedagogickému umění Jiřího Chvály. Páteř koncertu tvořila díla autorů slavících v letošním roce jubileum, a tak po Šestákovi (1925) zazněla martinůovsky průzračná a vtipná kantáta pro dětská sóla, sbor a osm nástrojů Ptačí rozhlásek Jiřího Temla (1935), dílko, kterému Kühňata dodala dramatičnost, hravost i lyriku. Ptačí zvukomalbu obstaralo Bennewitzovo kvarteto spolu s Oto Reiprichem (flétna), Janou Lahodnou (klarinet) a Šimonem Veselým (bicí), a zasloužilo se o jeden z momentů totálního ticha. Závěr koncertu patřil výběru ze svity Český rok pro dětský sbor a klavír Jana Hanuše (1915 – 2004), interpretačně i technicky nejnáročnější skladbě, kterou má Kühnův dětský sbor v repertoáru už od roku 1953. Živé umění bylo ten večer opravdu živé. Odcházela jsem s písní na rtech a s bonbónem přilepeným na levé botě.
