Rok 2013 je sice rokem velmi kulatých jubileí Verdiho, Wagnera a Brittena a určitě i rokem jubileí dalších hudebníků, ale je také rokem 90. výročí zahájení rozhlasového vysílání u nás. Nemůže to samozřejmě pominout ani dramaturgie stanice Vltava, včetně hudebního vysílání. A tak během celého roku běží na kulturním okruhu Českého rozhlasu mimo jiné desetiminutovky těžící z vysílacích archivů, ale také pořady o historii rozhlasových symfoniků s nahrávkami z minulosti i pořady o současnosti orchestru s přímými přenosy jeho koncertů. Ten hlavní koncertní večer se uskuteční přesně v jubilejní den, tedy 18. května. Bude součástí programu festivalu Pražské jaro a připomene navíc letošní 150. výročí založení Umělecké besedy, nejvýznamnějšího českého spolku sdružujícího vedle hudebníků i literáty a výtvarníky. Koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu a jeho šéfdirigenta Ondreje Lenárda upozorní, že mezi členy Umělecké besedy patří jména jako Bedřich Smetana nebo Jan Klusák; zazní však i hudba Jaroslava Ježka a Berliozova Fantastická symfonie . V tentýž den ovšem Vltava hodlá neotřelou formou zpřítomnit i skutečný prvopočátek vysílání. Jak asi známo, 18. května 1923 se začalo vysílat ze stanu v Kbelích. Stan se nyní přece jen stavět nebude, ale určitě se najde způsob, jak přes den obohatit současné vysílání něčím, co tehdejší „báječné muže s mikrofonem“ umožní připomenout velmi intenzivně.
Do dějin rádia se obracejí pondělní večerní Depozitáře Hudební galerie, které připravuje v tomto roce jednou měsíčně ze vzácných nahrávek a se systematickým výkladem publicista, dramaturg a někdejší rozhlasový redaktor Bohuslav Vítek. Nazývá svůj volný cyklus Po stopách rozhlasových symfoniků. Jejich historie se definitivně datuje sice až od roku 1926, protože do té doby bylo zaměstnáno pro potřeby vysílání jen šest hudebníků, ale orchestr patří pak od konce dvacátých let k Československému a nyní k Českému rozhlasu tak neoddělitelně, že si devadesáté výročí vysílání bez jeho snímků ani nelze představit. Původně šlo o Orchestr Radiojournalu, později – až do šedesátých let – dokonce o tělesa dvě: Symfonický orchestr pražského rozhlasu a Pražský rozhlasový orchestr, z nichž ten druhý natáčel menší hudební žánry. V roce 1951 založili orchestrální hráči větší ansámbl s názvem Pražský komorní orchestr bez dirigenta, který se odpojil roku 1964 a existuje dodnes.
Fonotéka rozhlasu obsahuje tisíce snímků, mezi nimiž některé mají dnes už velkou historickou hodnotu. Mimochodem hned pro první z Depozitářů, který odezněl na rozhlasových vlnách už v lednu, jejich autor mimo jiné vybral opravdový unikát, nahrávku jednoho z Dvořákových Slovanských tanců z druhé poloviny dvacátých let. Z těchto nejstarších dob se příliš mnoho snímků nedochovalo, ale nějaké přece jen ano. A v dalších měsících se bude pomalu postupovat směrem k současnosti. Jinou programovou řadu z historie rozhlasových symfoniků vedle toho chystá publicista Petar Zapletal.
Možná se neví, že už začátkem roku 1925 se uskutečnil první přímý přenos z Národního divadla – byly to Smetanovy Dvě vdovy. Velký ohlas mezi koncesionáři právě už tehdy urychlil rozhodnutí, že rozhlas, chce-li plnit své programové záměry, musí mít vlastní hudební těleso. A toto přesvědčení trvá dodnes.
Prvním šéfem orchestru byl Janáčkův žák z brněnské varhanické školy Jožka Charvát, operní dirigent. Další významnou osobností byl v čele orchestru Otakar Jeremiáš. Spolu s ním převzal v roce 1930 funkci ředitele hudebního odboru Karel Boleslav Jirák, jehož profil připomněla Vltava počátkem letošního roku sérií pořadů v cyklu Euphonia. Profesionalita orchestru rostla. Několik přímých přenosů do ciziny – už počátkem třicátých let například do Záhřebu a do New Yorku, kdy Jirák dirigoval Dvořákovu Stabat mater, nebo o pár let později do Francie a Jugoslávie s Janáčkovou Glagolskou mší – mělo za důsledek, že se z orchestru stalo respektované těleso v kontextu světového společenství rozhlasových stanic. Vrcholem této etapy byl zřejmě koncert, kdy z Prahy 5. března 1935 přenášelo více než sto světových stanic pro desítky milionů posluchačů Sukovu Fantazii g moll a Janáčkovu Sinfoniettu.
Tehdy se k rozhlasu začala pojit v roli hudebních režisérů a dirigentů jména jako Miloslav Kabeláč, Iša Krejčí, Klement Slavický, Václav Trojan, Václav Smetáček nebo Karel Ančerl. Po válce se k nim postupně přidávali dirigenti Jaroslav Krombholc, Břetislav Bakala, Alois Klíma, Alois Jiráček, Josef Hrnčíř, Jiří Stárek, František Vajnar a nakonec na dlouhá léta, do nedávna, Vladimír Válek. A v úloze režisérů a dramaturgů se vystřídali mnozí skladatelé od Viktora Kalabise po Jiřího Temla, Otomara Kvěcha nebo Jiřího Gemrota.
Pořadů k výročí bude během roku mnoho. Zahájení pravidelného rozhlasového vysílání v našich zemích ovšem věnuje stanice Vltava jeden zcela unikátní projekt – desetiminutovky v cyklu Rozhlasový rok. Nabízejí materiály označené vždy datem daného dne, ale pochopitelně s různými letopočty, den za dnem, ale bez nároku na chronologii let. Podle autorů a realizátorů tohoto nápadu – Bronislavy Janečkové, Evy Hazdrové-Kopecké, Jiřího Hubičky a Tomáše Černého – jde někdy o datum premiéry pořadu, jindy o datum jeho natočení nebo o datum archivace, a nebo i o datum doslova dějinné, které je tématem samo o sobě. Různost nabízí vzácné porovnání, jak znělo rozhlasové vysílání v té které éře, tedy „co se v rádiu vysílalo dnes, ale v docela jiném roce“. Střídají se témata historická, hudební, literárně-dramatická či obecně rozhlasová… Hovoří se o zvukovém kalendáři. Od roku 1948 se rozhlasoví symfonici zúčastňují mezinárodního festivalu Pražské jaro, s nímž je Československý a dnes Český rozhlas spjat skutečně od prvního ročníku, tedy od roku 1946. Vedení festivalu jako bonmot připouští, že je rozhlas nejen nejstarším mediálním partnerem, a to bez přerušení, ale i „spoluzakladatelem“ Pražského jara. A tak je jasné, že i letos se z tohoto festivalu uskuteční řada přímých přenosů, že na něm budou pořízeny koncertní záznamy a že bude ve vysílání přítomen i v publicistice a zpravodajství. V roce 90. výročí rozhlasu, stejně jako před ním i po něm.
