Už šestým rokem nabízí Dvořákova Praha drobný, ale – zdá se – účinný bonus k úctyhodnému množství hudby. Jsou jím Povídání po potlesku čili aftertalks, které po některých koncertech přimějí část publika zůstat navzdory pozdní večerní hodině v koncertní síni a naslouchat názorům a postřehům protagonistů večera. Ti se kvůli tomu vrátí, ač vyčerpáni svým výkonem, na jeviště – a jejich výčet od roku 2013 do současnosti utěšeně přibývá: Jurowski, Bělohlávek, Sharon Kam, Baborák a mnoho dalších… Projekt, v němž mám možnost – a riskantní úděl – být jak moderátorem, tak tlumočníkem, vymyslel Marek Vrabec. A jeho následník Jan Simon se svým týmem v něm pokračuje. Nejen to. Pro mecenáše a významné osobnosti kolem festivalu se uskutečňují i tzv. pretalks neboli setkání před koncertem. Je zajímavé pozorovat, co kterému umělci, ať už dirigentovi, hudebníku či pěvci, vyhovuje víc: někteří se veřejnému hovoru před vystoupením vyhýbají jako čert kříži, protože se potřebují uzavřít do sebe a soustředit; jiným se naopak nechce po koncertu cokoli dodávat a raději mluví před ním.
Někdy se v rámci Povídání po potlesku vytvoří na jevišti Dvořákovy síně neobvyklá kombinace. Došlo k tomu letos 9. září, kdy diváci logicky očekávali, že k nim promluví hlavní protagonisté večera, Tomáš Netopil a Ivo Kahánek. Náhle však s nimi usedl ke stolku s mikrofony ještě Jakub Hrůša. Vznikla tak dirigentská přesilovka nad klavíristou, jak to Ivo v zákulisí pobaveně komentoval. Ukázala se ovšem jako užitečná. Hrůša totiž hned v úvodu vysvětlil, proč vážil cestu na otáčku z Curychu do Prahy a zpět, přestože na koncertu nevystupoval. Příčiny byly dvě. Jednak jeho účast na rozloučení s profesorem Radomilem Eliškou, pedagogem mnoha budoucích českých mistrů taktovky. A protože jeho rukama prošli také jak Hrůša, tak Netopil, vyzněla vzpomínka z jeviště ústrojně a bez patosu. Druhý důvod byl zároveň zajímavostí. Koncert pro klavír a orchestr g moll Antonína Dvořáka, kterého se zmíněný večer na jevišti sólově zhostil Kahánek za doprovodu Essenských filharmoniků pod Netopilovou taktovkou, natočil tentýž interpret pro změnu s filharmoniky z Bamberku, které na nahrávce Supraphonu diriguje Hrůša. Naskytla se tak možnost nové CD pokřtít v reprezentativní sestavě, potvrzující mimo jiné fakt, že oba čeští dirigenti s prestižním angažmá v Německu mají k sobě přátelský vztah.
Za zmínku ale stojí i setkání před týmž koncertem. Uskutečnilo se jako obvykle v Západním salonku Rudolfina, z něhož je nádherný výhled přes Vltavu na Pražský hrad. Do začátku vystoupení zbývala necelá hodina, Ivo Kahánek se před vstupem ještě na chodbě ujistil, zda je křídlo na scéně dolaďováno, a pak vstoupil před několik desítek významných hostů uvolněně v tričku a sportovní obuvi. Ve stejném duchu, tedy pohodově a úsměvně, vyprávěl například o tom, jak se před patnácti lety, roku 2004, finálně rozhodlo o tom, že se nestane národohospodářem, ale zůstane hudebníkem: „Dal jsem si totiž poněkud bláznivý závazek, že pokud se mi už během studií na HAMU nepodaří uspět jako klavírista, nemám v kumštu co dělat a zkusím ještě vystudovat něco jiného...“ Naštěstí pro českou hudbu – a možná i hospodářství? – přišlo Kahánkovo vítězství v mezinárodní soutěži Pražského jara a bylo rozhodnuto. Mimochodem, ještě o deset let dříve, tedy roku 1994, si Ivo jako chlapec poprvé vyzkoušel, jaké je to hrát s orchestrem ve Dvořákově síni Rudolfina. Uspěl totiž jako laureát v mezinárodní soutěži rozhlasových nahrávek Concertino Praga, kterou (ve spolupráci s Českým rozhlasem) obohatí od roku 2020 Akademie klasické hudby své portfolio, do něhož na čelném místě patří právě Dvořákova Praha. Jeden klavíristův kruh se pomyslně uzavřel. I takové příběhy přináší povídání, které si pokaždé vyslouží potlesk navíc…