Z mého pohledu se město Žamberk zapsalo do dějin především tím, že se zde 22. ledna 1929 narodil skladatel, učitel, klavírista a varhaník Petr Eben (zemřel 24. října 2007 v Praze). Bylo o něm napsáno tolik, že z jeho životní pouti stačí připomenout heslovitě důležitou epizodu v Českém Krumlově, židovské kořeny, na konci války věznění v lágru Buchenwald, studium klavíru u Františka Raucha a kompozice u Pavla Bořkovce. Nikdy netajil svou víru a příklon ke katolicismu. Právě to mu komplikovalo život. S manželkou Šárkou, sestrou pianisty a skladatele Ilji Hurníka, vychovali tři syny – matematika, klavíristu Kryštofa, moderátora, herce, textaře Marka a muzikologa, klarinetistu Davida.
Petra Ebena jsem poznal v první polovině 80. let jako nejcharismatičtější pedagogickou osobnost nejen pražské katedry hudební vědy, ale celé Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Tehdy bylo na katedře muzikologie ještě několik dalších zajímavých učitelů, Jaromír Černý, Vladimír Sommer a Jiří Tichota, ale pan Eben byl z nich nejvýraznější, nejinspirativnější, ale také neintrovertnější. Jeho rozhled, zájmy, znalosti daleko přesahovaly svět hudby a činily z přednášek, seminářů a lekcí uhelný kámen mého zájmu o studium muzikologie. Daleko převyšoval tehdejší úroveň fakulty, přesto byl setrvale ponižován zařazením do role pouhého asistenta, přičemž profesoři a CSc. by mu mohli tak leda ořezávat tužky. Byl to mimořádně kultivovaný a laskavý člověk, jenž se setrvalým jemným úsměvem přijímal úkoly nomenklaturních kádrů fakulty typu klavírního vystoupení k poctě VŘSR.
Já jsem měl doslova životní štěstí, když mi bylo dopřáno, že (profesor) Petr Eben prosadil komunisty nevítaného Miloslava Kabeláče za téma mojí diplomní práce. Dva roky diskusí o Kabeláčově díle, hudbě jeho doby a etice, o prolínání hudby, výtvarného umění a architektury, o hledání víry, o jeho hudbě, našem životě, o světě patří k tomu nejsilnějšímu, co jsem prožil. Nikdy jsem neslyšel od něj příkrosti, odsouzení, nevybíravou kritiku, jaká proudí z úst některých současných muzikologů, skladatelů, novinářů, hudebních manažerů a hudebníků. Jeho povídání byl proud empatie a dobrořečení (dobrořečnění). Ne náhodou je jedním z jeho nejlepších opusů geniální hudba k baletu Kletby a dobrořečení (dnes nepochopitelně opomíjená), jenž vytvořil na objednávku Jiřího Kyliána, kdy část čistě vokální a pouze instrumentální se v závěru identicky propojí, tedy jak hudba, tak tanec, a vše má svůj hudebně taneční řád. Navíc jsem měl to štěstí, že jsem zpíval nejen hudbu ke zmíněnému baletu, ale například cyklus Láska a smrt, Truvérskou mši, Písně k loutně, Šestero piesní milostných a další drobné kompozice.
Jeho hudba patří podle mě k tomu nejlepšímu, co dala naše země v minulém století světu. (O to víc jsem se styděl, když čelný představitel českého hudebního života před několika lety vychvaloval před čelným polským skladatelem moderní hudbu jeho země a podlézavě dodal, že u nás se jim po Bohuslavu Martinů nikdo nevyrovná. Právě lidé jako Kabeláč, Eben a pár dalších si s nimi téměř v ničem nezadají.) Není náhodou, že tolik skvělých kompozic různé interpretační náročnosti vytvořil Petr Eben pro varhany a sólové či sborové hlasy, přičemž on sám, ač měl vynikající sluch, měl rozsah sexty. Jeho hudba si našla cestu do srdcí řady sborů.
Ve čtvrtek 4. dubna 2019 vzdal Vysokoškolský umělecký sbor Univerzity Karlovy pod vedením svého šéfa Jakuba Zichy poctu Petru Ebenovi koncertem v pražském kostele sv. Martina ve zdi. S kooperujícím varhaníkem Janem Kalfusem sbor provedl Proprium festivum monasteriense, Ubi caritas et amor, Missu Adventus et Quadragesimae a cyklus Láska a smrt, jedno z klíčových sborových děl Petra Ebena. Skutečnost, že se k výročí skladatele tak výrazně postavil nejlepší český smíšený čistě amatérský sbor, mě nepřekvapila, protože Ebenovu hudbu zpívá kontinuálně a dokonce některá díla kvalitně nahrál; ostatně má v čele umělecky silného sbormistra… Udělal jsem si drobnou rešerši a s překvapením zjistil, že naopak profesionály 90. výročí úmrtí skladatele v tomto roce moc nevzrušilo. Pražský filharmonický sbor, jenž to má v popisu práce, uvedl v březnu Řecký slovník, což oceňuji, ale je to přece jenom na nejlepší český sbor málo, pro Český filharmonický sbor Brno, který to sice v popisu práce nemá, ale když už se v názvu pyšní adjektivem „český“, tak bych to tak nějak očekával, Petr Eben neexistoval (že by obava z nepřímé konfrontace Petra Ebena s tvorbou sbormistra Petra Fialy?☺), o českých orchestrech a divadlech nemluvě. O žádném mimořádném dramaturgickém počinu nevím. Ještě že jsou hudební společenství jako VUS a ještě že je Petr Eben stále vysoko hodnocen v cizině!
