Když v roce 2013 vydala firma Supraphon Pavlu Šporclovi v podstatě vlasteneckou nahrávku s názvem My Violin Legends a zakončil ji skladbičkou Česká nostalgie, nemohl jsem se zbavit vtíravého pocitu, že by mu slušelo zpracování národní hymny. K vydání došlo na počátku roku 2017.
Skladba Kde domov můj, ze které se stala česká státní hymna, zazněla poprvé ve Stavovském divadle v roce 1834. Náš mediálně nejuznávanější houslista zkomponoval na toto téma hodně virtuózní variace pro sólové housle. Vydala je agentura Šporcl Arts Agency v distribuci vydavatelství Supraphon. Navázal tak na běžnou produkci 19. století.
„Já jsem zvolil píseň Kde domov můj, a to především proto, abych na svých koncertech oslovil posluchače k národní hrdosti. Chtěl jsem jejím prostřednictvím vyjádřit své vnitřní pocity a vztah k této zemi. Je v ní láska, hrdost, ale i určité obavy. Zrcadlí vlastně i ohlédnutí do daleké historie v podobě citace písně Ktož jsú boží bojovníci. Mám Českou republiku opravdu rád a věřím, že stojí za to zde žít. A to i přesto, že se mi některé skutečnosti okolo nás nelíbí. Přál bych si, aby z této skladby lidé cítili pocity národní sounáležitosti, která je, myslím, velice potřebná,“ říká Šporcl a dodává: „Do virtuózních variací jsem vložil mnoho technicky nesmírně náročných obtížností. Troufám si tvrdit, že je to nejtěžší skladba v mém repertoáru. Přesto jsou tyto variace i mojí nejintimnější kompozicí.“
Česká republika bude ráda, své publikum virtuozitou opět ohromí, ostatní nejspíš pobaví. Vlastenecké odůvodnění vzniku kompozice působí hodnověrně, jistě to myslí upřímně, i když si myslím, že svou roli hrály i ratio, empirie a v dobrém slova smyslu cit pro marketing. Spíš nežli „intimní skladba s hlubokým podtextem“ jde kompozičně o běžné variace (post)paganiniovského modu, které sice nejsou objevné, zato se interpret blýskne svou virtuozitou, tónem a cituplností. Ostatně variace podobného typu „sekalo jak Baťa cvičky“ mnoho velkých houslistů minulosti a pan Šporcl se jim vyrovná, ba většinu pečlivostí a péčí o detail překonává. Nepochybuji, že budou Pavla Šporcla řadu let (možná do konce jeho kariéry) úspěšně provázet na recitálech nejen v České republice, ale i v cizině, a bude za to obdivován. A protože jsou skutečně nástrojově a posluchačsky vděčné a tento rok by měla vyjít notová verze, můžeme se jednou dočkat provedení od jiných houslistů, kteří na to budou mít houslovou techniku. (Zvláště kdyby se staly na některé soutěži povinnou kompozicí.☺) Jistě bude šířena po sociálních sítích, kopírována, proslulosti prospěje i možnost stáhnout si notoricky známé téma jako vyzváněcí tón do mobilního telefonu. (Nevím však, jestli coby znělka v telefonu to nebude spíše kontraproduktivní.) Jinak jsou variace Kde domov můj k dostání v distribuci vydavatelství Supraphon, na Supraphonline i dalších internetových obchodech.
Co říci k interpretaci českého houslisty? Patří mezi jeho nástrojově nejlepší nahrávky. V tom je skutečně hodně silná. Pakliže vnímám jen úroveň kompozice (což moc nejde), tak výjimečná v kontextu hudby naopak není vůbec a je spíše kuriozitou. Proto mě slova hudebního režiséra Milana Puklického, že „takové virtuózní dílo pro sólové housle nebylo napsáno za posledních sto let“, poněkud překvapila. Předpokládám že je vztahoval k mimohudebnínu významu, rámci skladby a romantické virtuozitě. V minulém století totiž vzniklo pro sólové housle (ať již coby „přídavky“ nebo repertoárová díla) mnoho cennějších skladeb (viz třeba projekt Hilary Hahn – In 27 Pieces, Deutsche Grammophon). Určitě je to však nejromantičtější opus pro sólové housle, vzniknuvši po roce 2000. Žijeme v postmoderní době, kdy je možné vše. Záleží, jak je to provedeno, prezentováno a prodáno.
Codou budiž citace ze zprávy agentury Pavla Šporcla: „Vydání alba Kde domov můj odstartovalo současně spolupráci Pavla Šporcla s agenturou Czech Tourism, Českou centrálou cestovního ruchu, která bude v rámci uvažovaného tzv. ambassador programu oslovovat osobnosti nejen z kulturního, ale i sportovního a společenského prostředí. ‚Pavel Šporcl je bezesporu umělecký fenomén, jehož virtuozita a tvář jsou známy po celém světě. V případě tohoto počinu – vydání variací na naši hymnu – jsme se rádi připojili k myšlence povzbuzení národní hrdosti. Prostřednictvím tváře a výjimečného talentu pana Šporcla chceme všem připomenout tradici, historii a především současné české umění,‘ dodává ke vzájemné spolupráci Martina Fišerová, vedoucí tiskového oddělení Czech Tourism.“
