Před dvaceti lety, přibližně v tuto dobu zvedl Jiří Bělohlávek ve zkušebně na Pohořelci ruce a nově založená Pražská komorní filharmonie (nyní PKF – Prague Philharmonia) začala hrát první takty Beethovenovy 2. symfonie. Od té doby tak učinil ještě mnohokrát, coby její šéfdirigent a umělecký ředitel. Kumštýřské souznění hráčů se svým šéfem, jejich mladistvý elán a touha vytvářet něco nového, hnala tento ambiciózní ansámbl i přes hranice všech problémů, které se začínaly rodit díky zrušeným garancím Ministerstva obrany, které původně přislíbilo PKF, potažmo panu Bělohlávkovi pětiletou garanci financování a podpory při jejím založení. Orchestr a jeho vedení začalo řešit otázku samostatného života a díky nově vznikající legislativě byla založena první obecně prospěšná společnost v oblasti kultury stojící na základě více zdrojového financování – Pražská komorní filharmonie o.p.s. Umělecké vize Jiřího Bělohlávka a tvrdá a poctivá práce hráčů filharmonie však vedly k tomu, že její hvězda začala strmě stoupat vzhůru bez ohledu na nepřízeň sudiček, které jí daly do vínku finanční nestabilitu a nemožnost profesionálního logistického zázemí. Aspoň prozatím. Přesto si všichni v PKF uvědomovali, že cesta, která byla nastartována, je správná a naplňující. Začaly se rodit projekty a myšlenky, jež posunuly PKF dále a ohlasy na tento novodobý porevoluční projekt se velmi rychle dostaly k zahraničním agenturám a festivalům. Jiří Bělohlávek cílevědomě a usilovně pracoval na zvuku, interpretaci a sehranosti, tedy prvcích, které se staly hlavními charakteristickými rysy orchestru v budoucnosti.
V roce 2005 přišel na post šéfdirigenta PKF mladý umělec Kaspar Zehnder, který svým elánem a zapáleností silně konvertuje s orchestrem a začíná prosazovat své umělecké plány. Hráči se na něj snažili reagovat pozitivně, ale je jasné, že navazovat na mistrovství Jiřího Bělohlávka je nadmíru těžký úkol pro každého dirigenta. Přesto všechno však Kaspar Zehnder zanechal v orchestru nesmazatelný otisk a inspirující pohled umělce zpoza našich hranic. V době Zehnderova působení se začíná pomalu otáčet kormidlo umělecké komorní vyhraněnosti PKF a hudebníci zavítali i do oblastí symfonické hudby a tzv. „overcross a contemporary music“. Vedení orchestru i hráči si začali uvědomovat, že nejen bez časové, ale především umělecké flexibility postavené na principech jim vtisknutých jejich zakladatelem, není v současném světě s přicházející ekonomickou krizí a omezením finančních prostředků v kultuře absolutně místo.
V tomto období přichází k orchestru jako šéfdirigent vynikající Bělohlávkův žák Jakub Hrůša, který během následujících let zraje ve významného dirigenta mladé české generace a svým uměleckým myšlením a dovedností navazuje na odkaz svého učitele s pochopením pro realitu dnešního světa.
PKF si uvědomuje, že nejen úspěch na domácí a zahraniční scéně jí pomáhá udržovat tolik prosazované našimi vládními činiteli moderní evropské vícefinancování, ale také rozvoj vlastních obchodních aktivit, edukativních projektů a agresivního marketingu. Byť je orchestr zván jako doprovodné těleso operních hvězd či hraje symfonický repertoár, je coby komorní těleso „rebrandován“. Zásadní podmínku, kterou si jeho šéfdirigent klade, je komorní interpretace ve smyslu detailní perfektní práce a hudební srozumitelnosti jednotlivých nástrojových skupin. Přesto však i po dvaceti letech PKF – Prague Philharmonia zůstává orchestrem, který hledá vlastní cesty, vytváří trendy, obohacuje naši společnost a kulturu, a proto nezbývá nic jiného, než jí popřát do druhé dekády jejího života stejnou úspěšnost jako v té první.
Autor je ředitelem PKF – Prague Philharmonia.
Psáno pro: HARMONIE 10/2014
