Konec sezony prožily české orchestry každý po svém. PKF – Prague Philharmonia se slavnostně a s velkým zájmem veřejnosti loučila s Jakubem Hrůšou, Filharmonie Brno se trochu nešťastně a s kontroverzním ohlasem v médiích rozloučila s šéfdirigentem Alexandrem Markovičem, naopak svou první sezonu s Janáčkovou filharmonií Ostrava úspěšně, avšak bez větších překvapení zakončil Mahlerovým Vzkříšením Heiko Mathias Förster.
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK přivítal svého nového šéfdirigenta Pietari Inkinena v rámci Pražského jara a při plánování závěrečného koncertu vsadil na jedinou kartu – všemi žádaného a obdivovaného Adama Plachetku. Z marketingového hlediska se tah jistě vydařil – dvakrát téměř vyprodaná Smetanova síň Obecního domu může FOK těšit. Nejsem si ale jistá, zda byli potěšeni na prvním ze dvou koncertů (24. 6.) i posluchači. První polovinu vyplnila Schubertova Symfonie č. 9 C dur „Velká“. Ke své škodě jsem nepochopila, proč právě symfonický Schubert – jaký má vztah k FOKu, k výroční 80. sezoně, k Wagnerovi následujícímu ve druhé půli… Hlavní hostující dirigent FOKu Jac van Steen tvaroval Schuberta svěžího a dramaticky bohatého, byl ale poměrně často o pomyslný krok před hráči, co se vnímání toku hudby a intenzity projevu týče. Schubertova Velká vyžaduje téměř komorní způsob hraní a když ho nedostane, výsledek je velice milý, ale nudný, k čemuž nechybělo mnoho.
Z první půle se tak stalo spíš vyhlížení hlavní hvězdy večera, basbarytonisty Adama Plachetky, který zvolil monology Hanse Sachse z Wagnerových Mistrů pěvců norimberských a árie Wolframa z Tannhäusera. Plachetka se dosud s žádnou Wagnerovou hudbou na pražských pódiích nepředstavil a pro svůj „wagnerovský debut“ si chytře vybral to nejlyričtější, co Wagner pro jeho hlas složil. Nenechal se strhnout k siláckému zpívání a k dynamickému boji s orchestrem (který hrál ve druhé půli mnohem barevněji a živěji!) a zpíval Wagnera úžasně přirozeně a lehce. Až se mi občas vkrádalo na mysl slovo „povrchně“, což se ale týká výrazové stránky, která má, co se wagnerovského repertoáru týče, dost času na dozrávání.
Česká filharmonie připravila pro pražské outdoorové publikum (i širokou veřejnost – ceskatelevize.cz) na závěr sezony velice dobrý důvod, proč se přiblížit branám Pražského hradu. Hradčanským náměstím zněl 17. 6. pestrý, kompaktní, interpretačně náročný a zároveň posluchačsky atraktivní program. Je zásluhou uměleckého vedení Jiřího Bělohlávka, práce členů orchestru i výborného managementu, že má momentálně Česká filharmonie takovou úroveň, aby si mohla dovolit zařadit v rámci jednoho koncertu Smetanův Tábor k uctění památky Jana Husa, výběr z Coplandova Rodea a romské písně, aniž by to spolu působilo nepatřičně. Hostem filharmoniků byl klavírista Kirill Gerstein, který do programové směsice přispěl živelnou, technicky bravurně provedenou Rapsodií na Paganiniho téma Sergeje Rachmaninova a jazzově ležérní Rapsodií v modrém Gerorge Gershwina. Večer na čerstvém vzduchu dovedl k vrcholu dětský sbor Čhavorenge pod vedením Idy Kelarové smrští romských písní. Česká filharmonie ukázala, že umí nabídnout skvělou show (společně s moderátorem večera Markem Ebenem) aniž by tím snižovala nároky na uměleckou kvalitu, že není xenofobní a že vstupuje do jubilejní 120. sezony v plné síle.
