Co letos připomenout u příležitosti Dvořákových narozenin? Dvořákovské stopy v Praze patří k nejvýraznějším a nejvýznamnějším. A některé z nich jsou dokonce obecně známé – neb jde o Slavín, Národní divadlo a Rudolfinum. Zažít ovšem skutečnou atmosféru Dvořákovy „duchovní přítomnosti“ – tedy atmosféru ztišenou a intimní – je v Praze možná těžší, než kdekoli jinde. Možná dokonce těžší než v New Yorku. Že si Dvořákova Praha vybrala pro svůj pravidelný cyklus „Po stopách Antonína Dvořáka“ letos Prahu – po Lužanech, Nelahozevsi, Zlonicích, Vysoké a Kroměříži tedy není z nouze ctnost, ale velká zásluha. Úroveň přípravy ze strany muzikologa Davida Beveridge byla víc než důstojná, ale výsledný dojem hodně připomíná, co péči o Dvořákův odkaz dlužíme a jak po něm, často doslova, šlapeme…
Trasa po stopách Antonína Dvořáka začala v neděli 2. září v bytě Josefa Hlávky, který se nachází nad McDonaldem ve Vodičkově ulici. Pravda, ve dvoře hned vedle má Hlávka dokonce sochu, ale kdo z Pražanů se u ní někdy zastavil – a byt samotný byl tentokrát prázdný, protože ho nájemce dal laskavě jednorázově k dispozici. Tam zazněl Smyčcový kvartet op. 106 G dur v podání Bennewitzova kvarteta – toto dílo zde možná mělo v Hlávkově přítomnosti svou neoficiální premiéru. Provedení bylo dobré a je potřeba ocenit kolegiální záskok Petera Jarůška z Pavel Haas Quartetu, který nahradil náhle onemocnělého cellistu. Po koncertě se dalo snadno projít přes Štěpánskou ulici a díky průvodci si uvědomit, jakou atmosféru mohl mít Dvořákův byt v ulici Na rybníčku, přímo proti prastaré zvonici a v čase, kdy komponoval Stabat mater. Původní dům už nestojí, je místo něj jiný. To samé se mohlo snadno stát i opodál. Tam je Žitná ulice, která je hlučná i v klidném nedělním odpoledni. Zdejší Dvořákův dům byl na přímluvu Dvořákovy společnosti a díky pohotovému zásahu Václava Riedlbaucha jako ministra kultury až v roce 2010 prohlášen kulturní památkou. Dnes už je alespoň opravenější a nemáme takový strach, že spadne nebo bude přestavěn neznámým italským majitelem na něco zcela jiného. Právě zde žil Dvořák nejdéle, od roku 1877 a přijímal zde desítky významných návštěv…
Další dvě místa konání koncertů jsou přece jen v povědomí více. Bylo ale vtipné a symbolické, že když jsme po poledni přicházeli ke Kostelu sv. Vojtěcha, zněla odkudsi hudba k filmu Růžový panter. Ukázalo se, že vychází z jiné nedělní akce na Žofíně – inu, kde jsou ty časy, kdy toto místo mohlo inspirovat Fibichovu selanku V podvečer… Koncert s několika Biblickými písněmi upravenými pro sbor a několika částmi Lužanské mše vyzněl v podání Pražského smíšeného sboru pod vedením Jiřího Petrdlíka velmi dobře, oproštěně i důstojně. Ještě větší patinu má samozřejmě síň pražského Hlaholu, která si zachovala patinu i na nábřeží, kde se snad všechno ostatní pronajímá za největší možné peníze, takže krom pohlednicového výhledu žádného ducha nemá. Koncert v podání mužské části Kühnova smíšeného sboru pod vedením Jaroslava Brycha měl pro posluchače nejobjevnější dramaturgii – mistrně komponované sbory z Kytice písní národních a z Kytice národních písní slovanských tady nemohou zaznít autentičtěji.
Pro mě osobně byl ovšem vrcholem programu poslední koncert, na kterém v podvečer hráli Jiří Vodička a Martin Kasík. Hráli v sále Kina Ponrepo, ale pokud by někomu z filmových fanoušků připadal příliš barokní, je důvod připomenout, že barokní skutečně je. A hudba by tu dodnes měla znít častěji, i když podobných sálů má Praha už víc. V polovině 19. století měl klíčovou důležitost, stejně jako instituce, která zde sídlila a kde studoval i Dvořák. Jde o sál bývalé Varhanické školy, a ta se nacházela v prostorách bývalého jezuitského Konviktu. Dvořákův mazurek, geniální spojení virtuozity a melodického kouzla, tu měl premiéru, a Jiří Vodička ho na závěr vynikajícím způsobem zahrál. A předtím ještě Romantické kusy a podobně intimní Brahmsovu Houslovou sonátu č. 1. Inu, i pro člověka, který centrem Prahy tak či onak chodí pravidelně, tu bylo objevů více než dost. Jak se ale na tato místa vracet i jindy a potkat dvořákovského ducha? Na to zatím nemáme odpověď a je jasné, že opravdu musíme s lucernou za bílého dne, s lucernou svého vnitřního vztahu k Dvořákově hudbě.
Tištěný program k celému dni obsahoval mapku s pětadvaceti popsanými dvořákovskými místy, která by měla už dávno existovat a být k dispozici každému, kdo chce Prahu navštívit. Jsme rádi, že péčí Davida Beveridge a Dvořákovy Prahy taková mapa alespoň vznikla. Předpokládám, že Vídeň takovou věc dávno má a ráda využije toho, že jak Mozart, tak Beethoven se často stěhovali. Ale aby člověk mohl v tichu projít pražská Dvořákovská místa – dlouze přemýšlím, který čas by byl optimální. Napadá mě v létě kolem páté ráno. Milí čtenáři, přidáte se?
