(30. 10. 1934 – 13. 8. 2014)
Ke konci akademického roku dostávají studenti Královské konzervatoře v Den Haagu (pozn. vysoká škola) plán orchestrálních projektů pro následující rok. Jedním z nich měl být v roce 2014 také koncert dirigovaný Fransem Brüggenem. Snad žádný ze studentů nevěřil, že ke koncertu dojde. Frans Brüggen byl dlouhodobě nemocný, při již nepříliš častém dirigování svého Orchestru 18. století musel sedět, tvrdilo se, že koncert napřesrok nejspíše fyzicky nezvládne. Opak se stal pravdou a je tedy symbolické, že svůj poslední koncert dirigoval Brüggen na půdě oddělení, které ke konci šedesátých let sám založil.
Flétnista, muzikolog a známý průkopník historicky poučené interpretace hudby starších slohových období Frans Brüggen požíval vždy velké vážnosti holandského hudebního obecenstva a dovolím si tvrdit, že i obecenstva celosvětového. Brüggen, který si po studiu muzikologie a flétny zobcové i příčné brzy vypracoval svůj osobitý styl, uchvacoval publikum novou interpretací podloženou studiem historických pramenů. Díky tomuto bádání jako jeden z prvních stál za vznikem tzv. „Early Music Movement“ v Holandsku. Jeho zjev byl skutečně emblematický. Jako flétnista oslňoval ve zkříženém sedu, jako dirigent byl znám jedinečným pohybem rukou, které předávaly napětí vyzařující hluboko z jeho štíhlého těla až do posledních článků jeho prstů.
Právě toto měli možnost vidět a prožít účastníci pětidenního workshopu pořádaného Královskou konzervatoří v Den Haagu. Slavnostní koncert, který se konal 14. května 2014, završil sérii inspirativních přednášek, seminářů a mistrovských lekcí. Aktivně se této akce zúčastnilo okolo sta muzikantů. Brüggenův Orchestr 18. století byl zdvojnásoben o mladé talenty Královské konzervatoře, zahrnující sólové zpěváky, sboristy a hudebníky hrající na housle, violy, violoncella, kontrabasy a violony, pikoly, flétny, hoboje, fagoty, horny, trumpety, tympány, theorbu, cembalo a musette. Celý orchestr čekal připravený na první příchod dirigenta, napětí se dalo takříkajíc krájet. Vše bylo přichystáno, nájezdové můstky a plošiny, v sále byli přítomni také sbormistr a asistent dirigenta Peter Van Heyghen, poradkyně sólistů Jill Feldman, manažeři Brigitte Rebel a Sieuwert Verster. Na minutu přesně přijel na kolečkovém křesle Frans Brüggen, doprovázen svou ženou, historičkou umění Machtelt Brüggen-Israëls. Celý orchestr povstal a on se usmál a zatleskal svýma velkýma vrásčitýma rukama. Trubička v nose ukazovala na neschopnost těla nadále přijímat potravu přirozenou cestou, vypadal, jako by právě přijel z nemocnice. Avšak všechny překvapilo, že to zkřehlé, staré tělo ukrývalo energii k utáhnutí náročného zkoušení. Pro koncert vybral Frans Brüggen hudbu Jean-Philippa Rameaua, považovaného za jednoho z prvních architektů symfonické hudby. Jeho nádherná, extrémně živá a zvukomalebná opera Les Indes galantes je plná hudebního i divadelního dobrodružství, které pocítili všichni účastníci.
Orchestr 18. století je proslulý svým nádherným a téměř magickým zvukem, tajemství tohoto kouzla jistě tkví ve vzdělání a dovednostech jeho členů, avšak tím zásadním faktorem byla osobnost jeho zakladatele a dirigenta Franse Brüggena. Intenzivní pětidenní akce poskytla příležitost vzájemného obohacování. Naprosto unikátní projekt napříč generacemi umožnil studentům konzervatoře poznat, dovolím si říci, jeden z nejlepších světových orchestrů a jeho dirigenta Franse Brüggena schopného řídit masu sta hudebníků pohybem dvou zápěstí. V průběhu zkoušení byl vlídný, avšak přísně dbal na přesnou artikulaci, frázování a intonaci. Náročné zkoušení prokládal poučnými historkami, ze kterých uvedu tu nejúsměvnější.
„…Ty noty musí být dlouhé, tak dlouhé, jak je jen dokážete zahrát. Držte se na struně. Mohl bych to přirovnat k opravdovému řezání stromu, myslím řezání ruční pilou. Diletant, pokud ho jeho manželka volá, vytáhne pilu ze zářezu, který udělal, a odejde. Profesionálové ale tohle nedělají. Ti pokračují v řezání, drží pilu v zářezu, a řeknou: „Ženo, počkej, ještě nejsem hotov!“ Takže se držte na struně, to je velmi důležité…“
Výročního koncertu se chtěl zúčastnit každý, kdo osobně či prostřednictvím zvukových nahrávek znal Franse Brüggena. Sál Arnolda Schönberga v budově Královské konzervatoře byl kompletně vyprodaný a diváci si opravdu přišli na své, potlesk neustával, posluchači se dožadovali opakování. Holandské obecenstvo často sklízí posměch za své aplausy ve stoje. Mnozí žertují, že Holanďany v úzkých řadách koncertních sálů bolí jejich dlouhé nohy, a proto potřebují brzy vyskočit a nohy si protáhnout. V tomto případě o ironii nemohla být řeč. Obecenstvo vstávalo zcela spontánně a z upřímného nadšení, bylo cítit dojetí a v očích nejednoho z přítomných se objevily slzy. Jako encore, čili přídavek, si Frans Brüggen vybral orchestrální entrée ze čtvrtého aktu jiné Rameauovy opery – Les Boréades. V průběhu zkoušení nám prozradil, že tato skladba patří k jeho zamilovaným, jelikož její průzračnost odhaluje nejniternější emoce. Přídavek se tak bezděčně stal jeho poslední dirigovanou skladbou. Projektu jsem se coby studentka Královské konzervatoře v Den Haagu zúčastnila osobně. Dostalo se mi té cti nastudovat sólo árii pro flétnu, soprán a housle, díky čemuž jsem mohla osobnost Franse Brüggena poznat blíže. Mohu říci, že na jeho obličej plný emocí a osobního pohnutí, které v průběhu přídavku vyzařoval, žádný z účastníků nikdy nezapomene. Frans Brüggen zůstane v paměti jako muž, který dle vyjádření svých současníků prožil svůj život naplno, bez přestávky, v obklopení hudbou, přáteli, rodinou a jehož tělo stárlo bohužel mnohem rychleji než jeho neobyčejná hudební mysl.
