Desítky let poslouchám od vážených hudebníků a vážených novinářů fráze o české houslové, smyčcové, dechové, klavírní škole, dokonce někteří vážně hovoří o české dirigentské škole. Nikdo mi ale ještě nevysvětlil, čím přesně je, čím se vyznačuje, jaké jsou její atributy. Jistě – zmiňuje se ona až mýtická česká zpěvnost, ale neřekl bych, že by například Gautier Capuçon hrál méně zpěvně nežli Jiří Bárta či Tomáš Jamník. Jistě by se dal na konkrétních příkladech analyzovat odlišný cit pro interpretační specifika například hudby Dvořáka nebo Martinů, konstatovat, že národní zvuk České filharmonie je v určitých vrstvách jiný než mezinárodní Berlínské filharmonie. (Dlužno dodat, že u orchestrů je to relativní, protože hlavním hybatelem všeho je dirigent.)
Nicméně nedivil bych se, kdyby pojem „česká škola“ se nediskutoval v komisi Eurovizní soutěže mladých hudebníků. Soutěžní přehlídku Eurovision Young Musicians vyhlašuje Evropská unie vysílatelů – EBU. Je určena studentům hry na libovolný hudební nástroj a je zaměřena výhradně na oblast vážné hudby. Letošní účastníci reprezentovali devět evropských zemí. Českou republiku zastupoval sedmnáctiletý houslista Daniel Matejča. Letošní finále se uskutečnilo 23. 7. ve francouzském Montpellier. (Předesílám, že jsem slyšel jen přenos České televize. Jakkoli udělala televize dobrý kus práce, přímý vjem by byl pravděpodobně poněkud jiný.) Ačkoli na mě celá akce působila značně nedůvěryhodně a víc nežli prezentací Evropské vysílací unie byla reklamou pořadatele a v komisi chyběli světově uznávání pedagogové a interpreti (a za mě i špičkový dirigent), výsledek kupodivu přesně potvrdil moje hodnocení. Daniel Matejča všechny převyšoval a po zásluze zvítězil!
Od doby, kdy získal titul absolutního vítěze v Kocianově houslové soutěži z roku 2019, první cenu v Mezinárodní houslové soutěži G. Ph. Telemanna v Poznani (2020) a druhou cenu v soutěži Concertino Praga (2020), se skutečně pozoruhodně posunul vpřed. Nevím, jak velkou roli v tom hraje jeho studium na Akademii v italské Imole, je však velmi zásadní připomenout, že velkou zásluhu na této progresi má jeho učitel Ivan Štraus.
Hudební dění doma a v zahraničí sleduji více než třicet let, ale překvapení, které mi pan Matejča připravil, jsem u televizní obrazovky dosud nezažil. Nejprve mě překvapila jeho odvaha, když si vybral kadenci a 4. větu ze Šostakovičova Koncertu a moll. Dílo pekelně těžké jak interpretačně, tak poslechově. Jenže jeho interpretace byla famózní. Mám pocit, že David Oistrach by byl spokojen. O technice psát nebudu, neboť je téměř bezchybná, ale že dokázal v teenagerovském věku pochopit a vyprávět příběh této komplikované hudby, být do ní zcela ponořen a přitom si ponechat nadhled zralého umělce je skutečně něco výjimečného. Jediné, co by možná stálo za to, promýšlet, je imanentní zpěvnost Šostakovičova hudebního sdělení. Jestli mluvit o kontextu „české školy“, tak mě napadlo, že pan Matějča navazuje na imaginární stoletou tradici protkanou jmény jako Kubelík, Příhoda, Jásek… Pro nás je uklidňující, že i po generaci Špačka, Mráčka a Vodičky česká stopa v Evropě nekončí.
Eurovizní úspěch je však třeba brát s rezervou. Jakkoliv se tento konkurs léta snaží být referenční platformou pro mladé hudebníky, špičkové mezinárodní oborové soutěže nikdy nedostihne. A právě na nich bude muset v dalších letech Daniel Matejča svou erudici a míru talentu potvrdit. Jeho Mekkou by tedy neměl být provinční Montpellier, ale skutečně evropský Brusel. Eurovizní soutěž mladých hudebníků z něho světovou hvězdu neudělá, ale bude to dobrá reklama.
Úspěch pana Matějci má ale také další rovinu. Vzbuzuje otázku, jestli a jak český stát podporuje mimořádné hudební, taneční či výtvarné talenty. Zatím mě nijak nepřesvědčil, že by jakákoli podpora byla koncepční a dlouhodobá. Pravda, kultura byla vždy apendixem našich politiků, kteří se vymlouvají, že je tu covid, jindy krize, válka, ale kulturní veřejnost by měla tlačit více než kdy jindy, aby ministerstvo kultury konečně účinně spojilo síly s českým byznysem a zřídilo národní fond pro podporu přinejmenším nejtalentovanějších mladých umělců, i když podle mě i pro podporu umělecky výjimečných projektů. Daniel Matejča by si potom mohl rozšiřovat své obzory a svůj nevšední talent třeba na Curtis Institute.
Coda: Moc by mě potěšilo slyšet celý Šostakovičův koncert v interpretaci Daniela Matejči živě, ovšem s podstatně kvalitnější spoluprací, než byl podprůměrně hrající Opéra Orchestre National Montpellier Occitanie a nepřesně dirigující Pierre Dumoussaud.
