Odcházejí. Paní Eva Zikmundová (4. května 1932 – 1. listopadu 2020) patřila k těm svědkyním a svědkům uplynulého času, kteří téměř až do svých posledních dnů sledovali dění na operním poli se stálým kritickým zájmem a s velkou emocionální účastí. Nenechala si ujít žádnou z premiér v Praze a někdy i mimo ni, jezdila do zahraničí, chodila na živé přenosy z newyorské Metropolitní opery, účastnila se zejména vokálních koncertů. Netajila se se svými názory, ráda se o ně podělila s těmi, kteří o její názor stáli. Zaujatě sledovala své bývalé umělecké pracoviště Národní divadlo a doslova trpěla, když se v něm nebo ve Státní opeře něco nedařilo.
Narodila se v Kroměříži před osmdesáti osmi lety. Zpěv začala studovat na brněnské konzervatoři už za doby svých gymnaziálních let u Věry Strelcové, manželky režiséra Miloše Wasserbauera, pokračovala na JAMU u Bohumila Soběského a absolvovala pražskou HAMU ve třídě Zdeňka Otavy. Jejím soukromým učitelem zpěvu byl Přemysl Kočí. Je až podivuhodné, že vlivy tak rozdílných pedagogických osobností její soprán postupně překonal s rostoucí intenzitou a s pro ni typickým kovovým až chladným leskem.
„Zažila mnohé a upřímně se trápila nad mediální masáží některých našich rádoby mezinárodně uznávaných operních hvězd.“
Vytvářela své role vždy velmi soustředěně, racionálně a s vypjatou emotivností. Co postava, to cílevědomá umělecká práce plná jejích vlastních podnětů. V Národním divadle působila jako pěvkyně od roku 1958 do roku 1991 a zanechala tu výraznou stopu ve svých různorodých rolích od Vendulky ve Smetanově Hubičce, Dvořákovy Rusalky, Kněžny v Čertovi a Káče, Julie v Jakobínovi, přes Smetanovu Mařenku, Hedviku, Blaženku a Krasavu, Janáčkovu Karolku, Jenůfku, Kostelničku i Rychtářku v Její pastorkyni, Káťu i Kabanichu, Lišáka Zlatohřbítka v Příhodách lišky Bystroušky, Emilii Marty ve Věci Makropulos. Byla také Zuzanou Vojířovou, Donnou Elvírou v Donu Giovannim, Hraběnkou ve Figarově svatbě, stala se Alžbětou ve Verdiho Donu Carlosovi i Amelií Grimaldi v Simonu Boccanegrovi, ale také Frickou ve Wagnerově Zlatu Rýna nebo Sieglindou v jeho Valkýře.
Její milovanou rolí byla Taťána v Čajkovského Evženu Oněginovi, ztělesnila také Lízu v Pikové dámě. V operách Richarda Strausse byla Arabellou ze stejnojmenné opery i Komponistou z Ariadny na Naxu. Neminula ji postava Heleny v Prokofjevově Vojně a míru ani Ellen Orfordová v Brittenově Peteru Grimesovi. V letech 1966-1978 byla stálým hostem berlínské Deutsche Staatsoper.
Vždy se hluboce zajímala o operní režii a bylo jen logické, že od roku 1981 začala působit v Národním divadle jako asistentka režie a po ukončení svého pěveckého angažmá pokračovala v této činnosti jak v Národním divadle, tak ve Státní opeře. K jejím nejzajímavějším pracovním úkolům patřila asistence při mimořádně působivé inscenaci Verdiho Otella režiséra Dominika Neunera (1992). Jí vytvořená režijní kniha se stala základem pozdější rekonstrukce této výrazné emotivní inscenace v roce 2009. Nebyla k ní přizvána a velmi těžce nesla její nepřesnou vizuální nápodobu a výrazově a citově duchaprázdnou realizaci.
„Byla zastánkyní živých, skutečně současných operních inscenací.“
Paní Zikmundová zažila mnohé a upřímně se trápila nad mediální masáží některých našich rádoby mezinárodně uznávaných operních hvězd. Velmi si naopak vážila jiných svých kolegyň nebo kolegů, především slavné dramatické sopranistky Ludmily Dvořákové, která pro ni byla příkladem skutečné pěvecké osobnosti, jež, ač byla dlouholetou přední sólistkou, kterou poznala Vídeň, Bayreuth, Berlín, Paříž, Milán, New York i Buenos Aires a Tokio, žila svůj následující „český“ život prakticky v ústraní a bez snahy na sebe upozorňovat.
Významnou kapitolou života paní Evy Zikmundové rozené Maškové bylo manželství s o třináct let starším cestovatelem Miroslavem Zikmundem. Vzali se v roce 1953 a roku 1955 se jim narodil syn Miroslav. Povolání obou manželů bylo natolik disparátní, že se jejich dráhy postupně zcela vzdálily. Cestovatel odjel s Jiřím Hanzelkou na jejich druhou pětiletou výpravu v letech 1959 až1964 (kterou původně plánovali jako společnou cestu se svými manželkami) a následoval rozvod. Syn Miroslav vyrůstal na Moravě u rodičů své matky, která za ním nepravidelně jezdila za svého angažmá v pražském Národním divadle, otec pro něj byl občasným hostem.
Paní Eva Zikmundová byla také učitelkou zpěvu na teplické konzervatoři a později na soukromé Mezinárodní konzervatoři Praha. Její žákyně patřily k lidem, s nimiž se často a ráda stýkala. Pěvecká pedagogika ji zajímala natolik, že přeložila práci Franzisky Martienssen-Lohman (vyšla česky 1994) a také Historii belcanta od Rodolfa Cellettiho (2000). Vždy bylo obohacující diskutovat s paní Zikmundovou o konkrétních uměleckých zážitcích. Byla zastánkyní živých, skutečně současných operních inscenací. Kontakt s ní byl přínosný zejména za předpokladu, že si spoludiskutující člověk ponechal svou vlastní hierarchii hodnot a nepodlehl jejímu vášnivému a někdy až maličko nemilosrdnému úsudku. Čest její památce.
