Z filozofického hlediska nejzajímavějšími pojmy hudební terminologie jsou G. P. (generální pausa) nebo fermata a ligatura. V listopadu 2011 Česká filharmonie odtajnila několik novinek. Okamžitě viditelným se stal nový vizuální styl, který je ve své jednoduchosti konzervativní a přitom svěže inovativní, kontaktní a přívětivý. Základní barvou je módní oranžová a hlavním sjednocujícím prvkem kromě písma právě symbol ligatury, která spojuje příbuzná slova, pojmy, protiklady, osobnosti… Hodně bude záležet, jak se bude s tímto designem v konkrétních projektech pracovat (včetně valérů základní barvy), jak budou grafici flexibilní. (A jak se to projeví v nové podobě webové prezentace.)
Další novinkou, která však bude aktuální až v sezoně 2012/13, je nová podoba „edukativních koncertů“, na kterých se bude podílet režisérka Alice Nellis. Česká filharmonie se bude poprvé plně personálně účastnit všech tří kategorií. První bude směřovat k dětem, hravým průvodcem by měl být herec Pavel Liška, dirigentem hobojista ČF Vojtěch Jouza. Moderátorem projektu pro teenagery bude pohotový herec Jan Budař, dirigentem Charles Olivieri-Munroe. Hvězdami kategorie „dospěláků“ (od studentů vysokých škol výše) bude renomované duo – dirigent Jiří Bělohlávek a moderátor, herec a muzikant Marek Eben. V jejich případě se plánuje model, který asi volně naváže na televizní koncerty Václava Neumanna – nejprve zkouška zvolené skladby s mluvenými dialogy a potom koncert. Příští sezona bude zkušební, takže každá kategorie přinese jeden koncert.
V pokročilejším stadiu přípravy je další novinka – Orchestrální akademie České filharmonie. Orchestr chce jednak vychovávat možné nové členy, jednak alespoň nejtalentovanějším studentům tuzemských vysokých a středních škol, kteří projdou konkursem, nabídnout individuální studium partů, účast na zkouškách, absolvování asi deseti koncertů v sezoně a koncerty v rámci komorního spolku – to vše podpořené stipendiem ČF. Ambicí vedení ČF je v budoucnu účast i zahraničních studentů a spolupráce s orchestrální akademií špičkového evropského tělesa. Půjde o dvouletý cyklus.
Nedávno jsem jel metrem a na Staroměstské nastoupili tři mladíci, podle věku a stanice asi konzervatoristé. Houslista, violista a patrně pianista živě diskutovali následujícím způsobem: „Vole, to bylo hrozný. Ten kretén mi dal hrát, vole, Kefíra (že by Smetana) a byl to děsnej vopruz. Na piáno se nedá. Sou to sr…“ „Já musím dělat Bacha Fdurku. To je hustý, vole.“ „Já dostal Tonyho. (Že by Dvořák?) Nic moc, ale de to.“ V tomto duchu pokračovali až na konečnou… Mluví se o tom, že je třeba zkvalitnit na školách výuku češtiny. Určitě bych se přimlouval i za povinnou rétoriku a multidisciplinární výuku dějin hudby a dalších humanitních oborů. Možná jsou tito „týpci“ talentovaní hudebníci, ale doufám, že jestli se do filharmonické akademie dostanou, tak je kontakt s filharmoniky zkultivuje. Ligaturu České filharmonie totiž chápu nejen jako spojování pojmů stejné hodnoty hudební, ale i lidské.
