Večer 8. listopadu zazněl v sále Emy Destinové malostranského Kaiserštejnského paláce benefiční koncert, který již pátým rokem organizuje Institut Bohuslava Martinů. Málokterá kulturní instituce je tak perfektně funkční, efektivní, obětavě a odborně vedená jako právě tato. Jeden z našich nejvýznamnějších hudebních skladatelů má v ní odpovídající zázemí pro celkovou katalogizaci, studium i šíření jeho díla, rozptýleného osudy 20. století po celém světě.
Dovolím si volně ocitovat několik vět z koncertního programu: „Institut B. Martinů založila Nadace B. Martinů. Hlavním projektem Institutu je postupné vydávání všech skladeb B. Martinů v kritických edicích. Edice vycházejí ve vydavatelství Bärenreiter v české a anglické verzi a k jejím subskribentům patří renomované české a zahraniční univerzity a knihovny. Projekt potrvá řadu desetiletí, ale jeho úplné financování překračuje možnosti Nadace. Institut proto kromě získávání grantů hledá i další zdroje. Takovým je i každoroční benefiční koncert, jehož smyslem je podpora Souborného kritického vydání díla B. Martinů.“
Významnou a dosti ojedinělou podporu projektům Institutu též poskytuje finanční skupina RSJ, především zásluhou skromného mecenáše umění ing. Libora Winklera. Institut vydal již osm svazků, z nich již první byl oceněn prestižním oceněním Best Edition Award a odbornou kritikou označen jako „ a model of its kind“. Úspěšná činnost Institutu včetně přípravy a organizace uvedeného večera je závislá nejen na práci skromných a obětavých odborníků Institutu, jejichž představitelem i tmelem je neúnavný zdroj energie a tvůrčích nápadů ředitel Institutu Aleš Březina, ale i členů organizačního týmu, jehož výraznými představitelkami jsou především Zoja Seyčková a Ivana Březinová. Institut vydal již osm svazků, úspěšná činnost Institutu včetně přípravy a organizace uvedeného večera je závislá nejen na práci skromných a obětavých odborníků Institutu, jejichž představitelem i tmelem je neúnavný zdroj energie a tvůrčích nápadů ředitel institutu Aleš Březina. Jeho vtipný a stručně obsažný úvod následovalo vystoupení Kvarteta Pavla Haase, které ve svém nabitém koncertním kalendáři našlo místo a věnovalo Institutu i nedočkavému sálu své umění bez nároku na honorář.
Úvodem zazněl Smyčcový kvartet č. 4 Bély Bartóka. Rozsáhlá, složitá a technicky velmi náročná kompozice jeví se i po jednadevadesáti letech moderněji a nověji než mnohá dnešní díla. Vystihnout a přesvědčivě tlumočit ducha v ní skrytého vyžaduje výjimečné úsilí a pozornost, technickou suverenitu, rozbor a perfektní znalost celé partitury od každého hráče. Bartókova kvarteta miluji, a znám je v provedení a hlavně nahrávkách nejskvělejších souborů. Provedení Haasovců však překonalo moje představy. Zmíním krátce pár poznámek k větám. Allegro – fráze a hlasy jsou neobvykle zřetelně kontrastní, nepozorovaně navazují a plynule kolují mezi jednotlivými hlasy. Prestissimo, con sordino – z ducha věty až mrazí, obdivuhodně plastická struktura dynamiky hlasů. Non troppo, lento – sugestivní hluboký smutek znějící z cellového sóla. Allegretto pizzicato – perfektně odstíněný a vystavěný tvar zvuku pizzicat. Allegro molto – až dravě radostná a vitální, s chutí a vervou prýštící energie. Haasovým kvartetem vytvořený obraz tohoto díla je jeho nejpůsobivější interpretace, kterou jsem kdy poznal. Takže parafrázuji proslulý bonmot slavného violisty Ladislava Černého: Vážení, kdyby vás Bartók slyšel, zvolal by: Tak přesně jsem si to představoval!
Následující třívětý Smyčcový kvartet č. 2 H 150 Bohuslava Martinů vznikl roku 1925 v Paříži a jeho provedení bylo vlastně autorovým prvním velkým a jednoznačným úspěchem. Obzvláště na tehdejší dobu velmi moderní skladba je svým jazykem i stavbou v díle Martinů dosti jedinečná, jsou v ní slyšet silné vlivy tehdejší pařížské hudební avantgardy, ke které i později měl skladatel blízko. Skladbu nezvykle otevírá oblíbený autorův tvar houslového dua, přecházející ve vyklenuté Allegro vivace. Temně naléhavé Andante završilo bravurní provedení Allegra. Co se týče přesnosti a preciznosti interpretace, lze říci totéž, co o provedení Bartóka. Dle mého názoru a poslechu je však duch hudby Martinů velmi odlišný Bartókově naturelu. Haasovci jej však uchopili podobně. Trochu mi chyběla typická, a možná že až příliš zažitá martinůovská poetičnost a jistý druh jeho zádumčivosti a lyričnosti. Mě osobně proto v tomto opusu více oslovuje způsob provedení např. Wihanova či Martinů kvarteta. Myslím, že Kvarteto Pavla Haase nalezlo svůj osobitý model či způsob interpretace, který je činí rozpoznatelnými a který je v každém díle srozumitelně definuje každému posluchači, a nebojí se ho prosadit i nezvyklým pojetím či efektem. V každém případě, Kvarteto Pavla Haase vždy přináší zajímavý a potřebný podnět diskusi a užitečnému rozvíření leckdy stojaté vody zažité interpretace. Jako přídavek umělci darovali větu Alla Slovaca z kvartetu Erwina Schulhoffa – jak jinak, než v brilantním jiskření.
