Několik dní před smrtí Nikolause Harnoncourta vyšla poslední dirigentova nahrávka zveřejněná ještě za jeho života. Podrobná reflexe nahrávky měla být otištěna v dubnové HARMONII, vzhledem k odchodu velikána ji ale zveřejňujeme mimořádně již nyní.
Recenzované album je tečkou za jednou z nejpozoruhodnějších a nejinspirativnějších uměleckých kariér druhé poloviny 20. století, srovnatelnou snad jen s osudy a vlivem Boulezovým nebo Karajanovým. CD je poslední pečetí desetiletí trvajícího vztahu mezi Nikolausem Harnoncourtem (1929–2016), souborem dobových nástrojů Concentus musicus Wien (1953) a Společností přátel hudby ve Vídni. A bohužel je i poslední dirigentovou nahrávkou zveřejněnou za jeho života († 5. 3. 2016). Ve Velkém sále Spolku hudby ve Vídni se v květnu 2015 uskutečnil abonentní koncert CMW, který měl být jedním z večerů zamýšleného souborného provedení Beethovenových symfonií v sezonách 2012/2013–2015/2016. Z projektu, který měl vyústit v reprízu v rámci festivalu styriarte ve Štýrském Hradci v červenci 2016 (plánován byl zvukový a obrazový záznam), zůstalo jen „torzo“, průběžně zachycované rozhlasovou společností ORF. Ta ve svém zvukovém archivu uchovává snímky prvních pěti symfonií, Mše C-dur a Smuteční kantáty ke smrti Josefa II.
Osud tomu chtěl, že dvojicí Beethovenových symfonií se Harnoncourt rozloučil s Velkým sálem Spolku hudby, v němž byl ansámbl CMW rezidenčním souborem od roku 1978. V létě 2015 následovaly už jen dirigentovy projekty ve Štýrském Hradci – odřeknutá Dvořákova Osmá symfonie a Zlatý kolovrat, Beethovenova Missa solemnis a Haydnova Symfonie č. 97 a Mše za časů války – a salcburská repríza Beethovenovy Slavnostní mše D-dur, dirigentovo poslední vystoupení vůbec. První abonentní koncert sezony 2015/2016 byl přeložen a ve druhém dirigenta zastoupil sbormistr Erwin Ortner. S publikem se Harnoncourt rozloučil v předvečer 86. narozenin krátkým osobním dopisem a nyní mu posílá ještě jeden lístek do památníku, živou nahrávku Beethovenových Symfonií č. 4 B-dur op. 60 a č. 5 c-moll op. 67. Snímek se tak stává nejen komerčním tahákem, ale i cenným hudebním dokumentem a dirigentovým uměleckým kšaftem.
V Beethovenově díle Harnoncourt vždy zdůrazňoval aspekt skladatelových extrémních interpretačních nároků za technickými a estetickými hranicemi dobového instrumentáře a hráčských zvyklostí, aspekt usilování o (ne)možné a ztroskotání na cestě za jeho (ne)dosažením. Harnoncourtův beethovenovský projekt „ztroskotal“ s Osudovou symfonií a recenzenta, přítomného generální zkoušce i oběma abonentním koncertům, staví do nezáviděníhodné situace nutného abstrahování od umělcova celoživotního díla a koncentrace jen na nahrávku samotnou. CD přináší kreace v kompozicích, zaznamenaných Harnoncourtem již před čtvrtstoletím s Evropským komorním orchestrem (Warner Classics/Teldec 0927 49768-2 1990–1991), s nímž se ve Štýrském Hradci k Osudové symfonii vrátil před devíti lety (styriarte Festival Edition 02.2010).
CD sice zachycuje dirigentův druhý, respektive již třetí snímek těchto děl, poprvé ovšem s užitím dobového instrumentáře. K jeho dispozicím upřel dirigent pozornost až hypnotizující, a to nejen v užití flažoletu, malé zobcové flétny, místo obvyklé pikoly ve finále Osudové symfonie (Conrad Steinmann). Dobový instrumentář dirigentovi umožnil realizovat jeho zvukově i interpretačně radikální představu o Beethovenových symfoniích zralého období, na hony vzdálenou běžným kreacím monumentalizujícím, nebo naopak atleticky Beethovena zeštíhlujícím ve zvuku komorních orchestrů moderního instrumentáře, nebo dobového aparátu poučené interpretace staré hudby. Ve snímku naštěstí není slyšet nic z nervozity hráčů CMW, která naplnila atmosféru generální zkoušky – takové měli hráči obavy z bezchybného naplnění dirigentových představ.
Lze jen litovat, že ze zkoušek nebyl pořízen audio, nebo audiovizuální záznam, jaký poskytuje např. DVD s živými snímky Symfonie č. 6 a 8 s EKO (1990, ). Co spojuje Harnoncourtovy starší kreace s EKO s novějšími s CMW je překvapivě koncisní představa o tempovém plánu, který se za 25 let zpomalil v průměru jen o 10 sekund u každé věty s výjimkou II. věty Osudové symfonie, která je v mladším, výrazně hybnějším snímku o téměř minutu kratší. Nevídaným způsobem ovšem Harnoncourt prohloubil artikulaci, frázování a výrazový charakter jednotlivých vět: Z běžně zběžně přehrávané introdukce k I. větě 4. symfonie učinil skurilní drama, nervózní nádech před osminovým během vstupní věty. Vládne ji minuciézní frázování a artikulace podle hesla „vše musí být slyšet do posledního detailu“. Krátké ostré akordy žesťů známe ze starších dirigentových snímků, kladivové staccato ovšem větě dodává na úpornosti. Podobně zní i scherzo, grobiánské, obhroublé. Finále má podobu závratného perpetuum mobile.
Způsob, jakým se výrazově proměnila vstupní věta Osudové, bere dech: Tohle nejsou tradiční údery osudu, ani řinčení řetězy nesvobody, o nichž mluvil Harnoncourt před devíti lety v dokumentu DVD snímku s EKO, do posluchačovy psýché vpadne teror, jemuž odpovídá křik utiskovaných. Následuje modlitba II. věty, tolik evokující pomalou větu Mendelssohnovy Italské symfonie, výkřiky studentských bouří (III. věta) a finální kolektivní oslava svobody, kterou výrazově předstihne jen orgiastické finále Chorální symfonie. Precizní smyčcové figury v pomalé větě, riskantní agogika v triu III. věty a trubky s hornami štěkající jako zuřiví psi v I. a III. větě se posluchači vryjí do paměti. Celému finále vévodí absolutně transparentní flažolet, který nepřekřičí ani dav žesťových nástrojů. V Harnoncourtově kreaci není nic nahodilého, je promyšlená, precizní, detailistická, takže hráčům posluchač odpustí těch několik málo nepřesností, které režie musela ponechat v záznamu.
V mládí v dobách nacistické Východní marky, v níž se Rakousko na jaře 1938 proměnilo, dusil Beethoven Harnoncourta k zalknutí. Mráz mu při jejím poslechu běhal po zádech ještě v době, kdy již Evropa dávno zapomněla na nacistické zneuctění Beethovenovy Osudové symfonie. Byla to Beethovenova Sedmá symfonie, která v roce 1947 v rozhlasovém přenosu s Wilhelmem Furtwänglerem za dirigentským pultem v horečnaté nemoci přiměla Nikolause Harnoncourta k rozhodnutí stát se hudebníkem a nikoliv loutkohercem nebo řezbářem loutek. Po sedmdesáti letech se Harnoncourt s údělem hudebníka rozloučil právě Beethovenovou hudbou. Nezbývá než smeknout, poděkovat a zatlačit slzu sobeckého posluchače, který se za ta desetiletí nenabažil dirigentových pokusů o (ne)nalezení ideálního. Sbohem a nashledanou, pane Harnoncourte!
