Operní svět zarmoutila zpráva o úmrtí Montserrat Caballé. Španělské sopranistce bylo 85 let. Jaký odkaz po sobě zanechala?
Její život i pěvecká dráha byly dlouhé, pestré, nechyběly v nich dramatické zvraty, překonané vážné nemoci, angažovanost pro charitu, ale třeba i obvinění z daňových úniků… A samozřejmě vydařený (a jinými interprety mnohokrát neuměle napodobovaný) výlet do popu s Freddiem Mercurym.
Ponechme ale v této glose stranou podrobnosti úctyhodné kariéry a zamysleme se nad tím, co si z umění a života této dámy vzít pro dnešek. Nutno podotknout, že čeští operní fanoušci, kteří se před sametovou revolucí na Západ nedostali, mohli paní Caballé naživo slyšet až po roce 1990, kdy sem několikrát přijela koncertovat. V té době ale již měla zenit přece jen za sebou. Udělat si obrázek tak lze spíš ze starších zvukových i obrazových záznamů.
Z jejího životopisu se často zdůrazňuje legendární záskok za Marilyn Horne v Metropolitní opeře roku 1965 v Donizettiho opeře Lucrezia Borgia, který ji nasměroval k hvězdné kariéře i italskému bel cantu. Méně se ví, že Caballé předtím deset let zpívala (a předzpívávala) na různých evropských scénách, bez větší pozornosti. Byla členkou ansámblů v Basileji (debutovala roku 1956 jako Mimi) a v Brémách, zpívala Mozarta a Strausse, ba i Wagnera (a také Dvořákovu Armidu). Nelitovala peněz ani námahy, jezdila po evropských divadlech, spala ve vlacích, jen aby slyšela významné zpěvačky té doby. A třebaže v rutinním životě ansámblové zpěvačky se neubránila depresím, tato „léta galejí“, během nichž se stranou mediálního zájmu učila a pozorovala, ji očividně dobře připravila. Nestala se z ní rychlokvaška.
Předpokladem k tomu samozřejmě byla patřičná průprava. Caballé se jí dostalo od pedagožky maďarského původu Eugenie Kéményové, která byla v mládí špičkovou sportovkyní. Později Caballé vzpomínala, jak místo zpěvu prvních osm měsíců prováděla toliko dechová cvičení. Tady má zřejmě původ její fantastická dechová technika, včetně proslulých pianissim. Když zpívala Caballé, vznikal dojem, že hlas nejen „sedí“ na dechu, nýbrž se přímo vznáší, je schopný zvukově expandovat a přitom má stále rezervy pro další frázi, pro další dynamická kouzla.
Jiná věc je interpretace, kde už hraje významnou roli osobní vkus každého posluchače. Hlavní devízou paní Caballé byl kromě techniky oslnivý zvuk. Jakkoli byla výborně vybavená i pro koloraturní role, nebyla v pravém slova smyslu virtuoskou, jakkoli byla schopna svým hlasem i energicky „hrát“, její výraz nebyl skutečně expresivní. Vše bylo tak trochu zahaleno do sametu. A proč by nemohlo? K cíli se dá dojít mnoha cestami, jen se musí nabídnout vlastní (proti)hodnota, vlastní originalita. A tu Montserrat Caballé přinášela, hlavně do italského bel canta. Jako každý i ona měla své limity, které lze vysledovat v její diskografii, ale nechala si poradit – sny o Elektře, Leonoře z Fidelia, Abigaille z Nabucca nebo Lady Macbeth se nikdy nezhmotnily. Poslední dvě z uvedených rolí jí rozmluvila Maria Callas, s níž se Caballé seznámila roku 1970 a pak hodiny a hodiny naslouchala jejímu vyprávění o hudbě.
Jistě, na rozdíl třeba od Marie Callas paní Caballé člověk vždy raději poslouchal než sledoval v inscenaci. Z dochovaných obrazových záznamů se dá usuzovat, že její herectví asi vždycky bylo – řekněme – jednodušší. Jenže když vplula na jeviště Montserrat Caballé, tak i se všemi nadbytečnými kily přišla skutečná osobnost, která emoci v hudbě zprostředkovala svým hlasem a charismatem. V dnešní době, kdy je často důležitější, zda se pěvkyně vejde do kostýmu velikosti S, než zda má výbornou pěveckou techniku, to možná zní staromódně. Pokud ale něco opeře škodí víc, tak je to špatný zpěv, nikoli kila navíc. I to patří, kromě postupného vyzrávání, technické i lidské kázně a vlastního uměleckého vkladu, k odkazu Montserrat Caballé.
