Úvodem vhledu do průběhu Mezinárodní soutěže Pražského jara 2018 v oboru lesní roh považuji za nutné zdůraznit, že prezentuje výhradně můj osobní pohled a závěry z podstaty vysoce subjektivní povahy. Výsledný verdikt poroty je mozaikou sedmi kamínků tumblovaných průměrujícím matematickým výpočtem a nevyhnutelně tak v jednotlivých případech přináší uspokojení, překvapení a příležitostně i rozhořčení na straně soutěžících, publika i porotců samých. Podstatné též je, aby zazněla informace, že soutěžní řád pražskojarní soutěže nenárokuje škrtání nejvyšších a nejnižších hodnotících známek.
Již první den soutěžního klání v Majakovského sále Národního domu na Vinohradech potvrdil přesnost očekávání nabytého poslechem nahrávek ve výběrovém předkole, jehož jsem se jako jeden ze čtyř českých hodnotitelů též účastnil. A sice že na spočítání skutečně slabých výkonů nebude nakonec třeba všech prstů jedné ruky, že většina startovního pole nabídne hru prakticky srovnatelné úrovně, jakkoli dílčím způsobem diferenciovanou konkrétními technickými i hudebními aspekty a že z této do jisté míry unifikované masy zřetelně vystoupí několik naprosto fenomenálních kreací, které se soutěží potáhnou co červená nit až do finále.
Kdysi zřetelné rozdíly mezi národními školami hry na lesní roh dnes již výrazně setřela globalizace hudebního světa a všeobecná dostupnost referenčních nahrávek. Přesto bylo možno patrně odlišit tónově světlejší, hudebně elegantní a dynamicky odlehčenou hru kandidátů z Jižní Koreje (Cho Yeji, Young Jong Koh, Yoobin Kim), razantní, zrnitý a na delších notách poněkud rozhoupaný projev hráčů z Německa (Felix Hüttel, Benedikt Scholtes), nezaměnitelnou zvukovou vřelost a líbivě spontánní muzikalitu Čechů (Kryštof Koska, Zuzana Meierová), na druhou stranu trochu poznamenanou nedostatky v oblasti transparentnosti zvuku a znělosti spodního registru. Silnou pozici francouzské školy opět beze zbytku potvrdili všichni zůčastnění-virtuózní ovládání nástroje, minimální kazovost, vzorné ladění, vysoce inteligentní frázování a barevně subtilnější, avšak živelnou energií prosycená zvukovost si znovu a znovu získává můj obdiv (Gabriel Dambricourt, Alban Beunache, Alexandre Collard). Milým překvapením byli oba kandidáti z Portugalska, hrající obzvláště muzikálně, kompaktním a barvitým zvukem a širokou dynamickou škálou (Luís Duarte Dias Moreira, Cristiana Custodio). Yun Zeng z Číny a Pawel Cal z Polska se od prvního momentu profilovali jako jedinečné a těžko napodobitelné umělecké entity. Velice mě potěšilo, že v prvním kole zanechala silnou stopu nejslibnější česká kandidátka Hana Sapáková. Její provedení skladby Musica per Corno solo Klementa Slavického ukázalo dechberoucí a v rámci celé soutěže bezkonkurenční tónovou sílu při zachování perfektní stability a čistoty zvuku. Právem postupovala do druhého kola na vedoucích pozicích pelotonu.
Se třemi vysoko posazenými barokními koncerty dle volného výběru se ve druhém soutěžním kole se ctí vypořádali všichni kandidáti. Ovšem nátisková a rytmická jistota, tónová flexibilita a vysoce virtuózní kreativita na poli artikulace a zdobení, kterou v Telemannově koncertu předvedl Francouz Alexandre Collard už byla hodně mimo cechovní regule. Povinná Hindemithova Sonáta 1943 následně důkladně prověřila fyzickou výdrž kandidátů. I v této zkoušce všichni s menšími či většími výhradami poctivě obstáli. Jen několik málo kandidátů ale předvedlo takový nadhled nad nástrojovou materií, že bylo možno projít proměnou z věcně hodnotícího porotce na zasněného, do hudebního proudu plně vtaženého posluchače a obdivovat úžasný tektonický tah a klid frází, paletu tónových barev a změny nálad, které tato úchvatná hudba k dokonalému vyznění potřebuje. Vyzdvihl bych zejména interpretace Yuna Zenga z Číny, Alexandera Collarda z Francie, Cristiany Custodio z Portugalska a Mileny Viotti ze Švýcarska. Na závěr svých výstupů se všichni účastníci druhého kola pečlivě ujali ještě povinné skladby „Virtuosino per corno“ od Jiřího Gemrota, zkomponované na objednávku soutěže. Provedení byla obecně technicky velmi solidní, některým hráčům se však podařilo přesněji vystihnout náladový a tektonický průběh skladby a lépe si rozvrhnout síly, aby bylo možno zvukově vygradovat závěrečnou plochu (Yun Zeng, Alexandre Collard).
Na finálové koncerty jsem do Rudolfina přicházel s velkým očekáváním a nadšením. Naneštěstí netrvalo po jejich zahájení zrovna dlouho… Nevím, která moudrá hlava postavila židličku pro hostujícího hornistu na vizuelně atraktivní místo na pravé čelní hraně smyčcového kvarteta, naproti primáriovi. Ze zvukových důvodů to v akustice Rudolfina bylo totiž bohužel to úplně nejméně vhodné řešení! Korpus nástroje takto směřuje dozadu a zvuk utíká pryč od posluchačů. Považuji za velké mínus, že nabídnuté usazení všichni kandidáti bez výhrad přijali. Pozornost k artikulaci a zajištění transparentnosti poslechu pro posluchače jsou úkoly plně v odpovědnosti každého hráče! Porotci i kolegové hornisté z řad návštěvníků si jistě dokázali všechny chybějící detaily po paměti doplnit, ale pro laického posluchače muselo být provedení Mozartova Kvintetu Es Dur pro naprosto smazané technické pasáže a mlhavou artikulaci spíše zklamáním. Úpřímně jsem záviděl lidem u rozhlasových přijímačů, kteří dostávali transparentní zvukový obraz z kontaktních mikrofonů. I z výše popsaných důvodu vyznělo provedení v případě všech čtyř finalistů obecně poměrně unifikovaně. Všichni obstáli jako znamenití sólisté, ale pouze jeden složil maturitu z komorní hry – byl jím Yun Zeng. Natolik ochotně a přepečlivě se upozaďoval ve prospěch příležitostně důležitějších melodických hlasů ve smyčcích, že to neuniklo ani moderátorovi přímého přenosu Lukáši Hurníkovi sedícímu u rozhlasového stolečku na balkoně.
Koncert č. 2 Es Dur Richarda Strausse je prubířským kamenem pro sólového hornistu i doprovázející orchestr. Žádá vedle bezchybného ovládání nástroje širokou dynamickou škálu, značnou fyzickou výdrž, smysl pro klenbu frází, tektoniku ploch i bohatou paletu barevnou a náladovou. Podobně jako je tomu v případě některého pěveckého repertoáru, i zde se objevují „přechodové“ polohy, technické detaily a legatové spoje , které důkladně prověří schopnosti kandidáta na poli kontroly procesů dýchání a vokalizace (tvarování jazyka a měkkého patra). Jen mistrovským ovládáním těchto mechanismů lze napříč celým dílem zajistit dokonalou intonaci, zvukovou vyrovnanost a stabilitu, nemluvě o barevnosti a životnosti tónu. Ve všech popsaných kategoriích u mne bezvýhradně zvítězil Yun Zeng z Číny, jehož pokorný, dílu sloužící interpretační přístup i skromná pódiová prezentace mi navíc byly po celou dobu soutěže nesmírně sympatické. S drobnějšími připomínkami jsem jako téměř rovnocenného vítěze volil Alexandra Collarda z Francie, u něhož jsem zvláště ocenil neuvěřitelnou suverenitu a vyrovnanost výkonů napříč všemi koly. Do nitra hvězdy Pawla Cala z Polska, která svým masivním termonukleárním zážehem v prvním kole doslova oslnila celou porotu, se s postupujícím časem jakoby stále více nořily regulační tyče a její záře poněkud slábla. Přesto si tento dosud mladý hornista svou cenu poctivě zasloužil. Soutěžící Milena Viotti ze Švýcarska v prvním kole mé sympatie prakticky nezískala. S každým dalším úkolem však stoupala vzhůru a ve finále zabojovala s pozoruhodnou vervou. Pochvala míří též doprovázejícímu orchestru a dirigentovi Marku Šedivému. Orchestrální doprovod se z partitury jeví nevinně, ale dokáže tělesa značně potrápit. PKF-Prague Philharmonia technicky obstála na výbornou, některé orchestrální party byly přímo kouzelně zahrané (hoboj Jana Součka, skupina primů aj.) . Musím však upřímně přiznat, že mezi porotci zazněly výhrady k místy trochu necitlivému krytí sólistů (zvláště střední díl 1. věty a Finale) a také k určitému tlaku na tempo finálové věty. Ten nakonec pány Zenga a Collarda, kteří jinak volili z artikulačního hlediska velice trefná, rozvážnější tempa strhával do bukolického divočení, ve kterém své party ke škodě na srozumitelnosti odehráli Pawel Cal a Milena Viotti. Oba pánové to s přehledem ustáli. O to víc jsem ocenil přístup pana Zenga, který si při návratu tématu po skončení středního dílu opět chytře nachystal usazení tempa do své prvotní představy.
Sečteno a podtrženo, Mezinárodní hudební soutěž Pražského jara v oboru lesní roh 2018 nabídla mnoho krásných hudebních zážitků a příslib, že i v budoucnu by neměla být nouze o dobré hornisty, alespoň v celosvětovém měřítku. Bylo radostí a potěšením být tomuto klání jako porotce přítomen!
