Letošní osmdesátník, rodák z Hanušovic (13. 11. 1933), absolvent gymnázia a hudební školy Žerotín v Olomouci a Akademie múzických umění v Praze ve třídě profesora Alexandra Plocka, prožil většinu svého života jako interpret a pedagog. Byl vychován kulturním životem Olomouce, divadlem a zejména koncerty Moravské filharmonie s dirigentem Františkem Stupkou a výkony sólistů. K nejžhavějším Františkovým inspiracím patřil však Plocek. Vynikající studijní podmínky také nalezl jako člen Českého komorního orchestru. Zkušenosti v komorní hře pěstoval však Pospíšil již ve třídě Ladislava Černého a v souboru posluchačů s názvem Foerstrovo trio. V roce 1970 přechází do Dvořákova klavírního tria, působí v Collegiu tripartitum a stává se členem a uměleckým vedoucím komorního orchestru Pražští smyčcoví sólisté. Jako komorní hráč zaujal na koncertním pódiu – s klavíristou Zdeňkem Hnátem provedli třeba československou premiérou Sonáty op. 134 Dmitrije Šostakoviče z roku 1968. K nahrávání díla pro Supraphon díky nepřízni doby bohužel nedošlo, nicméně v roce 1972 je natočili pro Československý rozhlas. Své umění vložil Pospíšil do řady nahrávek – například hudby Foerstra, Martinů či Dvořáka a dalších, přičemž za mimořádný snímek, zcela oprávněně, považuje supraphonský záznam Koncertantního tria fis moll op. 1 č. 1 Césara Francka. Zmíněné soubory se mu staly dokonalou školou komorní hry jak v postavení člena ansámblu, tak i v jeho vedení a získané profesionální zkušenosti předával od roku 1970 jako pedagog Pražské konzervatoře, kde učil hru na housle a komorní hru. Později, po návratu z Japonska, kde působil do roku 1982 jako koncertní mistr symfonického orchestru Yomiuri Nippon v Tokiu, zahájil svou dirigentskou éru u Komorního orchestru Pražské konzervatoře. K úspěchům každoročně proměnlivého studentského orchestru pod Pospíšilovým vedením patří ceněné zahraniční zájezdy a obdivuhodné opakované vítězství v soutěži Concerto Bohemia pořádané Českým rozhlasem – byli absolutními vítězi v letech 1995, 1996, 1998 a 2003. Tento výsledek je rozhodně dílem profesionálních muzikantských a zde zejména dirigentských kvalit Františka Pospíšila, který v této činnosti dal všanc nejen svou kariéru komorního hráče, ale také sólisty, byť tato jeho aktivita se jeví spíše příležitostná. Své profesionální zkušenosti čerpal také jako člen orchestru FOK a sólista Karlovarského symfonického orchestru a z kontaktu s dalšími domácími orchestry. Nicméně i v tomto oboru zanechal své nahrávky – Koncertu Františka Bendy, Foerstrova Koncertu d moll op. 104 nebo Dvojkoncertu Martinů, který pro Supraphon natočili se Zdeňkem Brožem, Pražskými symfoniky a dirigentem Konvalinkou v československé premiéře. Nebyla to první hudba Martinů, kterou pro českého posluchače Pospíšil „objevil“ – díky inspirativnímu setkání s Charlottou Martinů premiéroval u nás s Foerstrovým triem také Bergeretty a Velké trio C dur . Na repertoáru má také Sukovu Fantazii , Mozartův Houslový koncert G dur KV 216 či Mendelssohnův Koncert e moll , kterým absolvoval u profesora Josefa Černého na olomouckém Žerotínu. Třebaže nemá záznam tohoto díla, vložil svou představu o provedení do záznamu, který realizoval jako dirigent v roce 1997 s konzervatorním Komorním orchestrem a sólistkou Lucií Hůlovou. Mezi velkými opusy v jeho repertoáru je také Dvořákův Houslový koncert, kterým zakončil svá studia na pražské hudební akademii za doprovodu Rozhlasových symfoniků roku 1958. Jako houslový pedagog učil stovky absolventů komorní hry a řadu houslistů, například Jaroslava Svěceného, a zatím posledního japonského studenta Iwasakiho – nejvýrazněji se nicméně uplatnil Milan Šetena, po desetiletí člen Vídeňských filharmoniků. Nicméně i Pospíšilových „kruhů“ se dotkla doba, která kulturní, vzdělávací a veřejnoprávní ústavy zařadila do sféry proměnlivých konstant – jeho jméno už na seznamu pedagogů Pražské konzervatoře nenajdete.
