V roce 2022 si svět připomíná 305. výročí narození jednoho z největších a nejuznávanějších českých houslistů a skladatelů Mannheimské školy první poloviny 18. století.
Jan Václav Antonín Stamic se narodil v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod) 19. června 1717. Byl vnukem jircháře z Pardubic, rodina však pocházela ze slovinského Mariboru. Prvním učitelem houslí se stal jeho otec Antonín Ignác, jenž byl kantorem při místním chrámu a školy. V letech 1724–1728 navštěvoval Stamic partikulární školu v místě svého rodiště. Studenti v této škole se učili latině, poesii, rétorice a základům filosofie. Zde získal i hudební vzdělání, které bylo soustavně prohlubováno jeho otcem.
Když bylo chlapci jedenáct let, poslali ho rodiče do jezuitského gymnázia v Jihlavě. Vedle studia se věnoval i hudbě. Prostředí školy mělo značný vliv a blahodárný účinek na další rozvoj jeho talentu.
Stamic vyrůstal stále v českém prostředí, kde i hudba k němu hovořila českou řečí, zejména v lidovém projevu. Značně na něho působila i hudba, která byla horlivě pěstována na okolních zámcích – obzvlášť v Jaroměřicích nedaleko Brodu.
Po ukončení šestiletého Jihlavského gymnázia pokračuje Stamic v roce 1734 jako sedmnáctiletý mladík na dvouleté studium filosofie do Prahy. Právě v Praze završuje své všeobecné i hudební vzdělání, která pro něho znamenala velmi důležité období v dosavadním životě. Jeho velká píle a houževnatost není jen ve všeobecném studiu, ale hlavně ve studiu houslí. Dělá neobyčejné pokroky, dokonce komponuje své první skladby. A proto ve svých 24 letech stojí před volbou co dále. Toužil po cestě houslového virtuosa, vždyť ho k tomu přímo nutila skutečnost, že svůj nástroj dokonale ovládal. Ovšem možnosti uměleckého uplatnění, jehož se mu v Čechách nabízelo, byly malé a ještě se zúžily vlivem politických poměrů, které Prahu po přestěhování královského dvora do Vídně zasáhlo. Praha se stala najednou provinčním městem. Zbývala tedy jen cesta do ciziny.
V roce 1741 trvale odchází do ciziny, ve které nalezl svůj druhý, ale i trvalý domov, velmi dobré existenční zajištění i vrchol svého kompozičního umění. Vstoupil do kurfiřtských služeb v Mannheimu. Na dvoře se mu nabízely velké možnosti. Využil je jako mistrný houslista i jako vynikající hráč na violu d’amore, kontrabas a violoncello. Stálá potřeba hudby na kurfiřtském dvoře ho téměř vyzývala, aby se pokusil napsat několik samostatných houslových koncertů pro dvorní kapelu. Jeho první skladatelské pokusy byly uvítány členy orchestru se značným úspěchem.
Stamic ve svých koncertech vnášel do dosavadního houslového umění zcela nové a zajímavé prvky. Nemínil tvořit skladby pro housle, které byly interpretovány jen na koncertech dvorní kapely. Přistoupil na velmi složitý styl, na němž své houslové skladby založil, a ten se stal i výrazem jeho vlastního názoru na mistrovskou hru na housle. Tato metoda byla potom nejedním houslistou napodobována. Byl to opravdový a zasloužený úspěch mladého umělce.
Pověst o jeho umění brzy pronikla i do jiných měst. 29. června 1742 dostal pozvání do Frankfurtu, aby zde uspořádal svůj Koncert pro violu d’amore a violoncello. Úspěch, kterého dosáhl při korunovaci Karla VII., mu dopomohl k tomu, že mu byl po nástupu nového kurfiřta Karla Theodora zvýšen plat. Za vlády kurfiřta Karla Theodora, který nastoupil roku 1742, začal orchestr získávat světové proslulosti. Rušný umělecký život na jeho dvoře, na který pronikly myšlenky francouzského osvícení, vedl přemýšlivého Stamice daleko více k hlubšímu studiu orchestrálních skladeb a skladeb vynikajících umělců, kteří byli zváni ke dvoru.
V roce 1744 se sedmadvacetiletý Stamic oženil s Marií Antonií Lünebornovou. Za nějakou dobu se jim narodili dva synové Karel Filip, pozdější člen mannheimské kapely a Antonín Tadeáš Jan se později stal učitelem světoznámého virtuosa na housle Rudolfa Kreutzera a Bedřicha Viléma Pixise.
V průběhu roku 1747 byl pozván do Stuttgartu, kde měl být jmenován do funkce dirigenta dvorní kapely. Ovšem toto místo odmítl a zůstává v Mannheimu.
Však s velkým úspěchem koncertuje v Paříži, kde vystoupil poprvé 8. září 1754. V Passy u Paříže dirigoval s velkým úspěchem orchestr Alexandra Jeana Josepha Le Riche de la Pouplinièra a v Tuilleriích se zase uplatňoval jako dirigent v rámci tzv. Concerts spirituels, na nichž právě propagoval nový nástrojový sloh mannheimské školy. Koncerty, které v Paříži Stamic uvedl a dirigoval, vyvolaly zcela mimořádnou pozornost.
V době, kdy Stamic působil v Mannheimu, byla tamní dvorská kapela na vysoké technické úrovni a v plném hudebním rozkvětu. A povznesla se k nejproslulejším tehdejším evropským orchestrům vedle Paříže a Vídně a stala se nejdůležitějším evropským střediskem.
Osud, který mu byl vyměřen, mu však nedopřál, aby se mohl těšit ze svých úspěchů. Předčasná smrt Jana Václava Antonína Stamice – zemřel 27. března 1757 v Mannheimu – znamenala pro hudební život ztrátu velmi nadaného, originálního skladatele, který zanechal houslové a klavírní skladby, komorní hudbu i symfonie.
