„Byl nepopsatelný pocit stát před zaplněným Rudolfinem tleskajícím vstoje. Měl jsem z atmosféry slzy v očích. O to víc, když jsem si vzpomněl na moment, kdy jsem poprvé uviděl noty a říkal si, že tohle nikdy nezahraju – a ono ejhle!“ Ejhle, už popáté se odehrál projekt Společného orchestru hudebníků České filharmonie a žáků ZUŠek. Zaplněné Rudolfinum slyšelo závěrečný koncert v neděli 24. června 2018, ale přípravy začaly už na podzim 2017. Už tradičně je tenhle neobvyklý orchestr několikaměsíční záležitostí, při které účastníci – mladí hudebníci, jejich pedagogové i filharmonici – hledají společnou cestu i řeč, zažívají nová poznání a objevy, a nacházejí novou chuť vrhnout se naplno do světa hudby.
Ať už jste z Královéhradecka, Ostravska, Plzeňska, Prahy nebo Královéhradecka – z regionů, které letos do projektu vysílaly své mladé hudební naděje (ve spolupráci s Asociací ZUŠ ČR) – čekala Vás po individuálním studiu cesta na první pražské společné zkoušky v únoru a březnu 2018. „Na první setkání jsem jel nervózní, natěšený a velice nepřipravený. Už při prvním pohledu do not se mi nad všemi křížky, béčky a odrážkami maličko přitížilo a před první zkouškou jsem studium těchto harmonií velice zanedbal. Štěstí bylo, že i všichni ostatní vypadali stejně vyděšeně jako já. Atmosféra ovšem byla naprosto skvělá. S každým dirigentem se pracovalo úžasně a přistupovali k nám, jako kdybychom už vážně byli členy Filharmonie! – Obzvlášť se mi líbila jedna hláška: Máte tam 5 křížků, tak hrajte aspoň čtyři!“
Přípravné zkouškové fáze dirigovali Ladislav Cigler, šéfdirigent Filharmonie mladých Praha, a Marek Šedivý, od sezony 2018/2019 hlavní hostující dirigent SOČRu. Nechyběli samozřejmě hudebníci České filharmonie, kteří vedli zkoušky jednotlivých nástrojových skupin. Filharmoniků bylo v projektu na tři desítky, celý orchestr byl tak téměř stočlenný. „Moc by mě zajímalo, jestli jsou filharmonici i normálně tak milí, jako byli k nám, protože to by pak být filharmonikem byla práce snů! Jejich přístup byl neskutečně příjemný a i přesto nás toho hodně naučili. Měli s námi obrovskou trpělivost a nikdy jim nechyběl úsměv nebo hezké slovo. Prosím, vyřiďte jim, že jsou úžasní, a že jim vážně moc děkuju…“
Repertoár letošního ročníku vybíral ještě Jiří Bělohlávek, pro kterého byla práce s mladými hudebníky ze ZUŠek velkou radostí. Díky němu letos hráli Sukovu Pohádku, Dvořákův Mazurek a Romanci (se sólistou Milanem Al-Ashhabem), ale také Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy skladatele Luboše Fišera. „Jen ať zažijí taky jiný repertoár a ať se trénují,“ glosoval to na jaře 2017 – nedlouho před svou smrtí – Jiří Bělohlávek, „bude to ze začátku proti srsti, ale nakonec se jim to bude líbit.“ Bylo to přesně tak… Dirigentskou štafetu převzal Petr Altrichter, pod jehož vedením Společný orchestr zkoušel a koncertoval, ale mladí muzikanti s ním také besedovali. „Moc se mi líbí jeho přístup k dirigování a také jeho nádherná přirovnání… Je hodně znát, že svůj obor miluje a dělá ho s láskou.“
Mnohé zážitky byly přelomové: „Když jsem poprvé uslyšela Pohádku v celém obsazení orchestru, myslela jsem, že se rozpadnu na milion kousíčků a obsypala mě husí kůže. Mám orchestrální hraní a hraní v souborech radši než sólové, protože mě to více obohacuje štěstím, že to prožívám s více lidmi, i když to asi neprojevují jako já.“ – „Už samotná příležitost hrát v tak velkém tělese byla úžasná, protože hra v malém orchestru o dvaceti hráčích se s tím nedá srovnávat. Být součástí něčeho tak velkého, tak silného… to nejde ani popsat slovy. Totiž když jste jen divák, posloucháte hudbu se stejným pocitem jako člověk, který sní o létání. Jenže jakmile jste uprostřed té hudby, jste její součástí – létáte!“
Během závěrečného soustředění v červnu 2018 doprovázel zkoušky a koncerty další program. „Nebyla chvilka, kdy bych se nudil anebo si říkal: Kdy už to skončí? – Jmenovitě bych vyzvedl Divadlo Na zábradlí a představení Korespondence V + W a navštívení domu v Křečovicích, kde přebýval skladatel Suk. Celý projekt ve mně oživil ještě větší lásku k hudbě, než jsem měl doteď.“ V Křečovicích účastníky projektu provázel skladatelův vnuk Jiří Suk. Prohlédli si ale také Werichovu vilu na Kampě a zavzpomínalo se i na propojení Karla Ančerla s Osvobozeným divadlem…
Vrcholem byl přirozeně koncert ve Dvořákově síni. „Byla to nejhezčí událost v mém – zatím krátkém – životě. Miluju svůj nástroj, všechno jsem už měla perfektně nacvičené, zbožňuju a obdivuju filharmoniky, mám moc ráda své spoluhráče… Bylo to vůbec poprvé, co jsem v té síni hrála. Přišli se na mě podívat moji nejmilejší přátelé, rodina, všichni jsme se hrozně těšili – a pak už jsme nastupovali na pódium, úsměvy ze všech stran… a celý koncert uběhl jako sladký sen. Přišlo mi to všechno hrozně krátké, uběhlo to jako voda, protože jsem si každou, úplně každou minutu a vteřinu užívala. V té atmosféře mé ruce hrály jako nikdy předtím, zvládly i to, co jim normálně nešlo, a přitom jsem se na to vůbec nemusela soustředit. Mohla jsem být myslí s ostatními a prožívat tu dokonalou souhru. Zapomněla jsem na sebe, dýchala jsem s ostatními… Zkrátka pocit takového štěstí, jaký jsem nikdy dřív nezažila. Při potlesku jsem měla slzy v očích a musela jsem se přemáhat, aby se nespustily, a potom večer jsem je tam měla znovu, protože jsem byla nešťastná z toho, že už to mám za sebou, že už se to nezopakuje. Chtěla jsem ten pocit zažít znovu, hrát donekonečna, nikdy nepřestat… Zůstat prostě v tom úžasném stavu, kdy se pro mě tak nějak sjednotil vesmír.“
Učit se z toho všeho lze hodně. Tenhle projekt rozhodně není jen o technickém zvládnutí partů nebo o tom: přijít si zahrát se špičkovými hudebními profesionály. „Byla to pro mě jedna z nejdůležitějších zkušeností, kdy strach přešel do sebevědomí, a trému nahradilo štěstí. Byl to pro mě zážitek, který mi pomohl si uvědomit, jak moc mě dělá hudba v životě šťastnou. A ty party těžký jako pes bych si zahrála klidně ještě pětkrát, je škoda, že koncert byl jen jeden.“ V době, kdy náš život tvoří čím dál víc zprostředkované, virtuální zážitky, kterým přikládáme větší a větší váhu, je silné číst od mladých lidí slova, jako jsou tato: „Každým pohybem smyčce, každým fouknutím do hoboje, každým úderem do tympánů hledáme v orchestru cestu. Ta cesta, to je proces, při kterém se všichni vzájemně dozvídáme o sobě, snažíme se sladit dohromady. Jsou tam překážky, těžké noty či náročný rytmus. Ty překážky odstraňujeme. Teď si to spojme. Sejdeme se dohromady a hledáme společnou cestu. Je to ono, proč jsem si tu tak snadno hledal přátele? Řekl bych, že vůbec tvorba živé hudby je krásná, tu krásu jí dali lidé. Pak jsou ti lidé také krásní na duši. To poselství, co jsem zde získal, bych tedy popsal takto: Hudbu dělají krásní lidé, hudbou si najdeš krásné přátele.“
