Berlín patří mezi nejbohatší střediska hudebního života v Evropy a – tak jako Vídeň – není od nás daleko. Jak vypadá situace na třech berlínských operních scénách a ve vynikajících koncertních sálech města od zavedení karantény v Německu, a jak se s ní hudebníci vyrovnávají? Ve Staatsoper unter den Linden musela být zrušena všechna představení od 11. března do 19. dubna; zahrnuje to i prohlídky s průvodci a vystoupení v dalších prostorách, které divadlu patří. V současné době se však hovoří o prodloužení karantény – podle nejnovějších informací ze Staatsoper nemůže být scéna znovu otevřena 20. dubna tak, jak to bylo původně plánováno; namísto toho uvažuje vedení o možnostech živého vysílání od května. (Karanténa byla nyní prodloužena do 3. května – pozn. red.)
Rakouská sopranistka Nicola Proksch je nositelkou první ceny z Dvořákovy soutěže v Karlových Varech v roce 2010, a od té doby účinkovala nejen ve Staatsoper (kde od roku 2016 hostuje každoročně jako Královna noci), ale také ve Volksoper ve Vídni a na operních scénách v Lipsku, Hamburku a Curychu; vystoupila také s Bamberger Symphoniker, Janáčkovou filharmonií Ostrava a Českou filharmonií. V Berlíně žije již několik let – její manžel je náš vynikající basista Jan Martiník, sólista ve Staatsoper. V e-mailu z 10. dubna mi živě popsala, jak se jim podařilo uniknout, téměř v jedenácté hodině, z Berlína do jejich domu v rakouském Bad Ischlu. „Na rozdíl od Jana, který hned na začátku koronavirové krize říkal: ‚Musíme se připravit, děje se něco podivného,‘ já jsem celou situaci nejprve nebrala příliš vážně. Obávala jsem se jen, že by nám bylo nařízeno jít na dva týdny do karantény, kdybychom se náhodou setkali s někým, kdo byl infikován. A vzhledem k této domácí karanténě bychom pak nemohli odzpívat naše koncerty. Vůbec mě nenapadlo, že za pár dní bude zrušeno všechno.“
Mezi oběťmi programu ve Staatsoper byly zejména Idomeneo (kde měl pod taktovkou Sira Simona Rattla vystoupit i Jan Martiník), jakož i Così fan tutte, spolu s novou inscenací Figarovy svatby – všechny tři Da Ponte opery měly být provedeny během velikonočních svátků. Další obětí byla nová inscenace opery Thomas G. F. Haase. Byly zrušeny také programy pro děti a komorní koncerty. „Svůj poslední koncert – Beethovenův Christus am Ölberg – jsem odzpívala 8. března v Jesus Christus Kirche v Berlíně,“ pokračovala Nicola v dlouhém e-mailu, „a to už byl velice zvláštní pocit.“
„Tehdy jsme s Janem diskutovali i o následující možnosti: mohla bych odjet z Berlína do Ostravy asi dva týdny před příjezdem do Prahy, a zůstat – v případě karantény – v našem ostravském bytě. Tak by byl alespoň jeden z nás schopen zpívat na pražském koncertě s FOK.“ (25. a 26. března, pod taktovkou Petra Altrichtera; ve vynikajícím obsazení měli být také Václava Krejčí Housková a Petr Nekoranec.) „Nakonec jsme se však rozhodli proti tomuto řešení. Pak se ale všechno kolem nás začalo dít rychle – a přitom jsme měli pocit, že jsme se octli ve zpomaleném filmu. Všechny koncerty a vystoupení byly zrušeny, počet nakažených se každým dnem zvyšoval, Itálie začala mít velký problém, Česká republika se rozhodla zavřít hranice, a tehdy jsem začala být opravdu nervózní.“
„Daniel Barenboim se dotázal celého obsazení Carmen, zdali by byli ochotní zpívat ‚ghost‘ představení (tedy bez diváků v sále – pozn. red.), které by bylo odvysíláno v živém přenosu 12. března; všichni souhlasili. Jan to považoval za výborný nápad a silné gesto, neboť měl pocit, že to bude poslední představení na velmi dlouhou dobu.“ V té době si vedení Staatsoper navíc stále nebylo jisté, zdali premiéru Idomenea zrušit či ne. „Chtěli přesunout datum z 22. na 18. března a vysílat představení živě, ale i tuto alternativu berlínský senát v sobotu 14. března zakázal.“
Aby se Jan – jako stálý člen Staatsoper – mohl z Berlína vzdálit, potřeboval nejprve povolení divadla. Nicola stále pracovala na přípravě svých koncertů ve Švýcarsku, ale oba se již rozhodovali, kam se z Berlína vydají – zda do Ostravy, nebo do Bad Ischlu, kde mají dům. V pátek 13. března se však Česká republika rozhodla uzavřít hranice (od 16. března). V neděli ráno, během hodiny od obdržení povolení, manželé konečně z Berlína odjeli. „Když jsme byli ještě stále dvě hodiny od rakouských hranic, slyšeli jsme v rádiu, že Německo uzavře hranice s Rakouskem již večer – během zbytku cesty jsme proto zažili pěkné napětí!“ Během několika následujících dnů pak byly odvolány i veškeré další kulturní akce včetně Nicoliných koncertů ve Švýcarsku s „velmi náročným mozartovským programem“. Janův koncert v Utrechtu, během Velikonočního týdne (Dvořákovo Stabat Mater), byl také zrušen na poslední chvíli.
Také Deutsche Oper oznámila, že byla bohužel nucena zrušit veškerá představení do 19. dubna 2020 (a možnost prodloužení není vyloučena). Pokud jde o příští představení, divadlo muselo zrušit premiéru Čajkovského Pikové dámy, naplánovanou na 9. května, jakož i všech představení této opery během května, neboť za stávající situace nemohla být připravena a odzkoušena. Kromě streamování úspěšné inscenace Sněhové královny pro děti a některých jazzových programů nabídlo však divadlo on-line i úžasný výběr historických nahrávek s hvězdnými obsazeními a legendárními dirigenty – jsou mezi nimi mj. Cimarosova opera Il matrimonial segreto, Mozartův Don Giovanni (s Dietrichem Fischer-Dieskau), Verdiho Don Carlos (pod taktovkou Wolfganga Sawallische) a opera C. H. Grauna Montezuma. Program běží do 18. dubna a bude možná prodloužen.
Stálí zaměstnanci berlínských operních scén – na rozdíl od svých kolegů, kteří pracují na volné noze – jsou naštěstí díky svým smlouvám finančně zabezpečeni. Čas v karanténě tráví jak jen mohou; jeden z mých přátel v Deutsche Oper, polský barytonista, se vypracoval na prvotřídního amatérského pekaře, a fotografie jeho domácího žitného chleba dělají všem laskominy (nyní však údajně nelze sehnat droždí v Berlíně ani za zlato).
Uzavřena je i Komische Oper; mezi oběťmi jsou některá představení Debussyho Pelléase a Mélisandy a La bohème, jakož i některá představení hned dvou děl Jaromíra Weinbergera: jeho opery z roku 1927, Švanda dudák, a jeho operety Frühlingsstürme (zrekonstruovaná verze zde měla premiéru letos v lednu). Toto dílo z roku 1933 – „poslední výmarská opereta“ – bylo tehdejší nacistickou vládou v podstatě vymazáno z dějin.
Pokud jde o slavné berlínské koncertní sály, Philharmonie uzavřela obě své síně až do 19. dubna a zákaz vystupování bude možná prodloužen. Berliner Philharmoniker však bude i nadále hrát pro posluchače zdarma ve své „virtuální digitální koncertní síni“. „Doufáme, že díky této iniciativě můžeme naší hudbou potěšit co nejvíc posluchačů. Po našem publiku se nám už velmi stýská, a doufáme, že s ním můžeme tímto způsobem v podstatě zůstat ve styku,“ uvedl na webových stránkách orchestru Olaf Maninger, první violoncellista a předseda mediální rady orchestru. Posluchači se mohou do Digital Concert Hall přihlásit na stránku vstupenek s kódem BERLINPHIL; veškerý program je zdarma po dobu 30 dnů. Pokud posluchač ještě není uživatelem DCH, je nutná registrace. Pokud již posluchači mají lístek nebo předplatné do DCH, bude doba platnosti prodloužena. V DCH je více než 600(!) orchestrálních koncertů Berliner Philharmoniker za víc než deset let, z toho 15 koncertů s novým šéfdirigentem Kirillem Petrenkem. Jako bonus poskytuje DCH pohledy do zákulisí: dokumentární filmy o dějinách orchestru, medailony dirigentů a členů orchestru a projekty týkající se vzdělávacího programu orchestru.
Pierre Boulez Saal z roku 2012, vynikající a z architektonického hlediska významný koncertní sál, navíc veřejná tvář Akademie Barenboim-Said, je uzavřen do 24. dubna; k obětem patří i krásný koncert, ve kterém měli 19. dubna vystoupit sopranistka Anna Prohaska a renomovaný anglický klavírista Julius Drake. Jejich velice vynalézavý program má ale dnes až příliš smutně znějící titul, „Paradise Lost“ (Ztracený ráj) – což ovšem tito umělci v době jeho přípravy nemohli vědět. V nádherném výběru písní byli mezi skladateli Ravel, Messiaen, Fauré, Stravinskij, Hugo Wolf, Brahms, Britten, Hans Pfitzner, Rachmaninov, Charles Ives, Purcell, Schubert, Schumann, Mahler, Hans Eisler, George Crumb a Leonard Bernstein. Sál má být znovu otevřen 25. dubna koncertem Daniela Barenboima (v programu Beethovenových klavírních sonát), což bude zřejmě velká událost. Zatím nebyl koncert odvolán, ale v tuto chvíli není jisté nic.
Angela Merkel, tak jako ministryně kultury Monika Grütters, poskytly umělcům velkou podporu v této nesmírně náročné době – a to nejen morální. „Nezklamu je,“ řekla paní Grütters, která po vypuknutí epidemie přislíbila finanční podporu jak kulturním institucím, tak umělcům. Důsledná podpora stále chybí v dalších evropských zemích včetně Británie. Bohužel, ne každý umělec v Německu může obdržet státní podporu, a situace se mění ze dne na den.
I během karantény musí umělci všude na světě cvičit a studovat nový materiál pro vystoupení v budoucnosti. Nicola Proksch připravuje mj. „Glièrův koncert pro koloraturní soprán – zazpívat si tuto skladbu byl můj sen už dlouho“; představení se má konat 7. října v Opavě. Připravuje také roli Konstanze (Únos ze serailu) a zbytek osmi koncertních árií, které Mozart složil pro svou švagrovou Aloysii Lange (první tři již zpívala). Navíc cvičí na klavír, a rozhodla se také pracovat na české gramatice – „Nikdy jsem se vlastně nezúčastnila žádného českého jazykového kurzu!“
Nicola nevidí situaci ohledně příští koncertní sezóny příliš optimisticky: „Na podzim mám během dvou měsíců zpívat v Polsku, Německu, ve Švýcarsku a v České republice – jak by to mělo fungovat? Budeme muset jít do karantény pokaždé, když odcestujeme tam či onam? Budou už pak existovat spolehlivé autotesty, které budou akceptovány, anebo budeme pokaždé potřebovat oficiální zdravotní doklad? V tuto chvíli je velice nejisté všechno.“
V Berlíně se však v současné době mnoho zpěváků a instrumentalistů potýká i s dalším problémem: kde cvičit během karantény. I v minulosti čelili někteří různým omezením (v mnoha berlínských činžovních domech zakazuje starší německý zákon cvičit během určitých odpoledních hodin). Profesionální hudebníci v Německu mají sice podle rozhodnutí nejvyššího soudu dovoleno pracovat doma až dvě hodiny denně, bohužel se to však obecně téměř neví. Nyní, když je většina jejich sousedů během karantény doma celý den, je atmosféra někdy napjatá. A na webových stránkách Berlin Opera Singers, které mají 3 337 členů, jsem dokonce viděla nabídky bytů k pronájmu pro ty, kteří jsou nuceni jít do karantény – určitě jedna z nejpodivnějších nabídek, jaké jsem na těchto stránkách kdy viděla.
Pokud jde o kulturní život, Berlín je neobyčejně bohatý. Jak však poznamenala 26. března německá novinářka Corina Kolbe, „město není bohaté. Mnozí, kteří zde pracují v kulturní nebo sociální oblasti, nejsou příliš dobře placeni. Nemáme zcela dobrou záchytnou síť, a situace ohledně nájemného je napjatá… Naskýtá se otázka, zdali subkultura, která žije z toho, že dělá hodně a závazně, se může zachránit?“
Nicméně berlínští umělci jsou odolní a existuje zde velká řada nabídek on-line – nejen již zmíněné programy divadel a orchestrů, ale i sólové a jiné digitální koncerty, a rovněž výuka zpěvu podle nejrůznějších metod, různá jazyková poradenství pro zpěváky, kurzy herectví atd. Probíhají zde i živé diskuze o možnostech vystupování na YouTube a dalších kanálech: pokud je počet abonentů vyšší než 1 000, mohl by takový samostatný kanál přinést dotyčnému umělci-zakladateli určitý výdělek. Tak jako jinde v Evropě dohání i v Berlíně současná zoufalá situace většinu umělců k velké tvořivosti.
