„Když jsem byla naposledy ve slovenských Rudňanech, zapomněla jsem, kde je odbočka do osady. Zeptala jsem se na to jedné paní v mém věku. Ptá se mě, jestli jedeme za Cikány. A já na to, že ano. Víte, co řekla? Tak je tam všechny postřílejte!“ Ve velkém rozhovoru, který vyšel letos v říjnu ve slovenském deníku SME, mluví zpěvačka Ida Kelarová velmi otevřeně a přímočaře. O naladění majority vůči minoritě, ze kterého jde strach, o zklamáních, která zažila během posledních let, kdy se snaží podporovat romské talenty, ale i o naději: „Romové mají strašně málo vzorů. Z našich rukou ale už vyšla první generace dětí, které mohou být vzorem pro ostatní. Jsou to lidé, kteří dokážou šířit hodnoty nezištně a s pokorou dál.“
O péči, kterou Ida Kelarová věnuje dětem, se přitom skoro neví. I když je to pro ni možná nejpodstatnější věc v životě. Poslední tři roky sestavuje z talentovaných romských dětí sbor Čhavorenge, který má za sebou vystoupení s královéhradeckou a zlínskou filharmonií. A už 15 roků pátrá po mladých zpěvácích a instrumentalistech v osadách či komunitních centrech. Se svým týmem pořádá každé léto pro děti tábor. Kurzy zpívání a tance doplňují přednášky o dějinách Romů, kurzy romštiny a angličtiny; ale často úplné základy. „Je to dřina, protože je vlastně vychováváme i ve věcech, jako že je učíme pozdravit, poprosit, poděkovat, dodržovat disciplínu, nelhat… Ale v momentě, kdy vám děti uvěří a respektují vás, už to jde.“
Ida Kelarová je – stejně jako její sestra Iva Bittová – ze smíšeného manželství. Otec Koloman Bitto byl romský hudebník, maminka Ludmila pochází ze Slovácka. Otcovo romství bylo ale doma tabu a v potlačování vlastního já vidí Ida Kelarová hlavní příčinu otcovy předčasné smrti. Pro ni byla impulzem, aby našla sebe sama a objevila svoji skutečnou duši a svůj hlas. A začala v tom pomáhat i lidem kolem.
Ida Kelarová nemá problém přiznat, že někdy by se všemi bohulibými aktivitami nejradši praštila. Zklamání byla celá řada: několikrát se stalo, že talentovaní lidé, se kterými se piplala, prostě zmizeli; a když jednou ve svatém nadšení nakoupila hudební nástroje dětem do osady, neuplynuly ani dva měsíce a rodiče dětí prodali tu klavír, tu kytaru… „Bylo to pro mě poučení. Ale nevzdám to!“
V tomto měsíci – 19. a 20. prosince – ji čekají dva velké koncerty s Filharmonií Brno a spoustou hudebních hostů. Hlavně ale společně vystoupí romský dětský sbor Čhavorenge se studentským sborem Barbastella z hodonínského gymnázia. Na propojování dětí, které vůči sobě mají nejčastěji nedůvěru nebo předsudky – ať už jsou v pozici majority nebo minority – se chce Ida Kelarová zaměřit i do budoucna. Co ale ukázala už teď, je věc vlastně úplně přirozená v jakémkoli vzdělávání: tedy že dobře vedené děti překračují své limity, vyvíjejí se, mění a nacházejí nějak víc sami sebe – a jak by řekla Ida – taky „svůj hlas“. Právě v tomhle přitom tuzemská většinová společnost předvádí rasismus nejhrubšího zrna: všemi těmi řečmi o nepřizpůsobivých, nevzdělatelných a nezměnitelných lidech, kteří si mají pomoct sami někde v ghettech za „našimi“ městy…
