Je krásné vracet se na koncertních cestách na stejná místa a pozorovat, jak se města, letiště a hotely mění, zatímco publikum zůstává stejné. Stejné zůstává ve svých zvyklostech a schopnosti tiše naslouchat. Někdy mi labužníci komorní hudby připadají jako kultivovaní obyvatelé jedné rybářské vesnice, protože máte pocit, že se většinou všichni znají.
Jezdíme s Guarneri triem Prague do Jižní Ameriky již od roku 1996 a musím se přiznat, že jsme před první cestou měli trochu obavy, jak budeme chránit své nástroje, jak se budeme stravovat a co kdyby někdo z nás onemocněl. Dnes se však již těšíme na města a situace, které již známe, například restauraci na pilířích v moři v Limě, kam nás tradičně zve místní pořadatel, mimochodem rodák z Liberce, vždy naštěstí až po koncertě, protože na takové lahůdky musíte mít čas. Při každé další cestě přibývá do cestovního programu i nová země. Tak jsme byli předloni například v Kostarice a moc nás potěšilo, jak se tam rozvíjí odborná výuka nástrojů. Po koncertě jsme měli seminář a úroveň byla překvapivě vyšší, nežli v Jižní Americe čekáte. Měli jsme jeden volný den, což je na koncertních cestách výjimečná situace, a tak jsme se rozjeli k moři a navštívili řeku, kde žijí krokodýli. Největším překvapením však byl návrat do San José, když se náš šofér rozjel na dálnici v protisměru. Začali jsme křičet, a proto nám vysvětlil, že dálnice je v neděli odpoledne do hlavního města ve všech pruzích jednosměrná. Již více let jsme naopak nebyli v Bogotě, která byla před lety nejdivočejším městem, jaké jsem kdy zažil. Prý se ale časy mění a dnes je nejnebezpečnějším městem Jižní Ameriky Caracas. Jihoameričtí posluchači jsou ve všech zemích spontánní a ve své reakci srdeční. Někdy se v sále rozšíří taková vlna nadšení, že si připadáte jako na fotbalovém hřišti, ale potlesk najednou skončí, „jako když utne“. V tom je rozdíl s Evropou.
Nedávné podzimní turné bylo výjimečné ve svých velkých kontrastech. Prvním koncertem ve vyprodaném Teatro Colon v Buenos Aires (3000 míst) jsme zahájili s českým programem: Suk, Smetana a Dvořák. Nevím, kde se v Evropě hraje komorní hudba pro tolik posluchačů, ale v Jižní Americe vás čekají nejrůznější překvapení. Druhý den mělo letadlo do Limy šest hodin zpoždění, a tak jsme jeli z letiště přímo na pódium a stačili jsme se pouze převléci a naladit. Vzpomněli jsme si na Václava Talicha, který prý říkával: „Muzikant hraje nejlépe, když má hlad.“
Lima je město se zajímavým historickým centrem, ale také věčným smogem, který nechá slunce vysvitnout jen velmi zřídka. Moje manželka nám vždy nechává na ulici vyčistit koncertní boty. Nikde jsem ještě nezažil lepší práci pro jejich obnovu a pro jejich zachování. Cesta k rovníku do poměrně chladného Quita (2800m), kde je nad městem nejvýše položený koncertní sál světa, je zdobena množstvím barevných květů a všude můžete koupit růže alespoň desetkrát levněji nežli v Praze. Přesto, že jste skoro na rovníku, je nutné chodit ve svetru a nechodit kvůli nadmořské výšce příliš rychle do kopce. V den koncertu nás pořadatel požádal o více nežli hodinový rozhovor v rozhlase. Redaktor nás překvapil svojí skvělou informovaností o situaci v současném hudebním světě a svými odvážnými názory na politické události, které bez obav sděloval v přímém vysílání posluchačům. Poslední vystoupení jsme měli v pěkném sále bývalých kasáren americké armády blízko moře, nedaleko Panamského průplavu při teplotě 37 °C. Hlavní město Panama připomíná Severní Ameriku svými mrakodrapy a Švýcarsko množstvím bank. Měli jsme štěstí, že dopoledne před odletem byla příležitost Panamský kanál navštívit a podívat se na průjezd lodí a na výstavě si uvědomit, jaké úsilí podobná stavba vyžadovala a proč vítězí tak odvážné nápady.
Často si na koncertních cestách kladu otázku, v čem spočívá lidské štěstí. V Brazílii například říkají, že jejich největším bohatstvím je ovoce a zelenina na talíři. Projíždíte-li chudou krajinou Uruguaye a vidíte lidičky bydlící v obydlích podobným garáži, kteří se dovedou radovat z maličkostí a jsou šťastní, tak si říkáte, že bychom se od nich mnohé mohli učit. Každá taková cesta se stává poutí za novým přehodnocováním a cestou za poznáváním světových souvislostí. Jižní Amerika je živá země plná barev a krásné přírody. V obličejích obyvatelů se zrcadlí barvy, které nacházíte v přírodě jejich země.
Lidé přicházející na naše koncerty často hledají kulturní kořeny své minulosti a je krásné, že v Chile, které zažívá hospodářský rozkvět, se staví nejen komerční budovy, ale i divadla a koncertní sály. V tropickém Belemu v Brazílii jsme před dvěma lety hráli v hudební škole pro „děti ulice“. Bylo jich tam asi 300 a měli jsme dobrý pocit, že naše cestovní útrapy nebyly zbytečné. Zájem o komorní hudbu roste, a proto mám naději, že i na Pražské jaro se v budoucnu opět navrátí koncerty smyčcových kvartet, klavírních trií a jiných komorních ansámblů, abychom opět navázali na hudební tradici doby Antonína Dvořáka, kdy se ještě říkalo, že Čechy jsou konzervatoří Evropy.
