Japonské turné je za námi a my se šťastně přemísťujeme do Ománu. Stejně jako před třemi lety jsme zažili výborně zorganizovaný zájezd, tentokrát s pěti koncerty, z nichž každý byl v jiném sále a téměř každý s trochu jiným programovým složením. Stejně jako před třemi lety to byla koncertní cesta náročná, ale přinášející hudební krásu a uspokojení ze smysluplného počínání a uměleckého úspěchu. Mám z toho velkou radost.
Proti poslední cestě v roce 2012, která skončila koncertem v superslavné Suntory Hall, jsme letos začínali v severském Sapporu a následně cestovali na jih do hlavního města (kde proběhly dva koncerty, jeden v Tokyo Metropolitan Theatre, druhý opět v Suntory Hall), do Kamakury a do Ósaky. Tam jsme účinkovali v nově zrekonstruované Festival Hall a mohli tak porovnat tento mnohatisícový sál, disponující výtečnou akustikou, s tamní neméně slavnou Symphony Hall. Až na počet koncertů byl však vnější rámec turné podobný tomu před třemi lety – a to včetně pořadatelské tokijské agentury Amati a jejích skvělých manažerů. Ti jsou již dlouho mými osobními agenty v Japonsku. Před mnoha lety jsem je přesvědčil při příležitosti svého přechodu k nim z agentury Japan Arts, v ohledu plánování turné s PKF „složitější“ (přechodu, jejž jsem sám inicioval), aby se PKF – Prague Philharmonia ujali a uspořádali pro ni v Japonsku koncertní cestu hodnou kvalit našeho tělesa; vzhledem k tomu, že PKF za sebou v Česku nemá žádného stabilního zřizovatele, který by čím dál tím složitější výjezdy orchestrů do zahraničí dotoval (jako se to děje u mnohých jiných ansámblů), vše leželo výhradně právě na bedrech společnosti Amati. Patří jí tak velký dík.
Zažili jsme v Japonsku hudbou nabité turné plné kvalitativně a emocionálně silných momentů na pódiu a tradičně harmonického, přátelského času „v zákulisí“. K atmosféře v orchestru (o posluchačích ani nemluvě) zcela jistě přispěl i náš sólista, charismatický hvězdný violoncellista Mischa Maisky, který je evidentně miláčkem japonského publika (sám znám z opakovaných každoročních návštěv této země, jaké fronty nadšenců se dokážou formovat po povedených jiskřivých koncertech; přiznávám ale rád, že množství lidí, jež na nás čekalo v tandemu s Mischou Maiským, jsem i v Japonsku pozoroval u málokoho). Dvořákův Violoncellový koncert h moll byl však položkou jen některých programů – a i tam jen jednou ze tří či čtyř uváděných skladeb. Největší dík tak patří samozřejmě orchestru – všem jeho členům i managementu a všemu zázemí. Snad se mohu otevřeně svěřit (s vědomím, že do určité míry může být můj dojem samozřejmě subjektivní), že vrcholem zájezdu pro mě byl dozajista koncert v tokijské Suntory Hall 6. února. Shodou okolností se jednalo o prostřední z pěti koncertů. Takřka ve všech rozhovorech, které se týkaly PKF, jsem byl dotazován na to, jaké zážitky se „svým“ orchestrem považuji za nejkrásnější. Nyní zase o něco líp vím o dalším takovém. Orchestr hrál úžasně koncentrovaně, s unikátním nasazením, s velkou inspirovaností a vůlí předvést to nejlepší, co v něm je, možná až s vlasteneckým, „národním“ zanícením; já osobně jsem měl pocit dokonalé smysluplnosti vzájemného pódiového propojení. Kdyby to neznělo příliš nadneseně, řekl bych, že jsem si užíval a prožíval privilegium, že přede mnou sedí a tvoří ansámbl, který je schopen a plně ochoten splnit v uváděných skladbách ledasjaká dirigentská přání, z nichž mnohá patří k těm nejsubtilnějším a nejušlechtilejším, na která může dirigent kdy pomýšlet. Spojení dlouholeté zkušenosti s většinou hraných skladeb (nejmarkantněji s Dvořákovou Symfonií č. 9 Z Nového světa a se zmíněným Violoncellovým koncertem), trvalého fundamentu jádra tělesa, co se týká pozorného muzicírování jednoho každého s druhým, a okamžité inspirace našeho dlouhodobě sžitého tandemu díky fantastické akustice (a k tomu všemu je třeba připočítat mimořádné pozitivní napětí ze strany publika) nechalo vzniknout posvěceným okamžikům, na něž nikdy nezapomenu. Velice blízko tomu všemu byl ovšem i poslední zážitek v Ósace, kde se publikum projevovalo vůbec nejživelněji, a to nejen proto, že jsem na ně po krátkém předchozím intenzivním coachingu ze strany přátel promluvil v místním dialektu, abych ohlásil oba naše přídavky…
Jeden z našich výtečných hudebníků, Martin Bialas, Vám sem v průběhu zájezdu přinesl spoustu nádherných postřehů, plných poetického pozorovatelského talentu a literární imaginace. Dojala mě jeho slova (nejen) o „Novosvětské“, o jejím častém nadužívání a následném znovuobjevování v kontextu lačných zahraničních posluchačských uší. Nemohl jsem s ním souhlasit víc – s tím rozdílem, že se sám mohu příliš častému uvádění tohoto mistrovského díla vzhledem k možnosti ovlivňovat své programy přece jen snad o něco snáz bránit – tuto symfonii vlastně provádím daleko častěji v onom „průvodcovském“ modu s institucemi v zahraničí než s českými orchestry. Avšak onen vzácný pocit opětovného odkrývání skladby, kterou sice důvěrně známe a provedli jsme na desítkách a desítkách koncertů, kterou lze však přesto vidět jako dílo nové, je nenahraditelný. Jen je třeba, aby měl orchestr tak otevřené hledí, slyšení a srdce jako PKF a přetavil to, co se tak lehce stane rutinou, do výhody a přednosti: S hluboko zakořeněným mateřským idiomem tak může představit dílo, jakým je Dvořákova Devátá, jako bychom je teprve objevovali. A vložit se do tohoto tvůrčího procesu vášnivě, s láskou a oddaností a pro ten okamžik bez ohledu na fyzické i psychické těžkosti cest, které každý podobný zájezd provázejí. Jsem šťasten, že PKF je takovým tělesem a že jsem mohl při jeho zářivých výkonech v Japonsku v únoru 2015 stát v jeho čele.
A teď vzhůru do Ománu! Po rozloučení s japonskou kulturou ve formě návštěvy starobylého města Kjóta, míříme do zcela jiného kulturního okruhu. PKF – Prague Philharmonia v Maskatu nebude žádným nováčkem. Již na Nový rok místní publikum zaujala lesklým (nejen) operním gala s mezinárodním repertoárem a sólistickými (hlavně pěveckými) hvězdami. Tentokrát přivezeme to nejzářivější orchestrální rodinné zlato – na výslovné přání místních pořadatelů (a přiznávám, že nakonec hlavně na základě jejich zatvrzelé neústupnosti) opět Dvořákův violoncellový opus (teď však s Johannesem Moserem), ale nadto ještě celou Mou vlast Bedřicha Smetany. Kéž nám teplo, střídající chumelenici v Sapporu a mrazivé dni všude jinde v zemi vycházejícího slunce, přinese tu pravou šťávu a soustředěnost pro zvládnutí tohoto maratonu české hudby z nejkrásnějších.
Ještě předtím ale znova a nikoli naposledy: VELIKÉ DÍKY CELÉ PKF – všem bez výjimky.
Ósaka / Dubaj, 9. 2. 2015
