Zřejmě odsud pramení i jeho pozdější rozhodnutí změnit si své biřmovací jméno evangelisty za jméno lotra, ukřižovaného po pravici Páně na Golgotě, kterému katolická tradice přiřkla jméno svatý Dismas. Byl vlastně prvním křesťanem vůbec, neboť vyznal svůj hřích a dostalo se mu Kristova odpuštění, jak nás o tom jako jediný z evangelistů spravuje sv. Lukáš. Ten totiž zařadil do svých pašijí zprávu o pozdní, avšak účinné lítosti jednoho z „lotrů“ bez uvedení jmen. Rozhovor tří umírajících odsouzenců na smrt se týká života a smrti. „Zachraň sebe i nás!“ Ano, „odsouzeni k smrti“ – vskutku veliké téma filosofie i teologie. Ať už se však v mládí Zelenky přihodil jakýkoli hluboký zážitek, třebaže pramenné svědectví k vysvětlení tohoto tajemství nám zatím chybí, zapůsobil na skladatelovo nitro trvale a měl i dopad na zmíněný citový rozměr jeho celoživotní tvorby.
Lze říci, že růst Zelenkovy umělecké individuality i ono vrcholné postavení jeho rozsáhlého tvůrčího odkazu představuje jeden z nejsvébytnějších a nejdokonalejších přínosů v dějinách hudby, suverénně srovnatelný s kompozičním odkazem jeho generačních vrstevníků J. S. Bacha, G. F. Händela, G. Ph. Telemanna a A. Vivaldiho. Nahlížíme-li na českého skladatele prizmatem doby, můžeme konstatovat, že ve své vlasti byl dlouho zapomenut a dlouho zdaleka nedoceněn. V saských Drážďanech, kde se stal kontrabasistou dvorní kapely krále Augusta Silného, žil dlouhodobě převážně ve stínu svých kolegů, především pak příznivce italské opery J. A. Hasseho, kterého jmenoval nový saský panovník – navzdory Zelenkovu očekávání – královským kapelníkem. Přestože byl i Zelenka do jisté míry italskou operou ovlivněn (studoval kompozici v Itálii u Antonia Lottiho), kompozice jeho nadřízeného, vyznačující se určitou povrchností a manýrou, byla po řemeslné stránce vzhledem k českému skladateli nesrovnatelná. Jednu z mála výjimek (vzhledem k významným syntetikům zmíněné epochy ovšem podstatným) tvoří obdiv hudebních gigantů typu Johanna Sebastiana Bacha nebo Georga Philippa Telemanna. Pro většinu současníků bohužel zůstalo Zelenkovo dílo pro svůj invenční předstih i dobový přesah do značné míry nepochopeno. Teprve v několika posledních desetiletích dochází k pozvolné renesanci jeho (alespoň některých) skladeb, ve kterých byl po řadě staletí znovuobjeven a po zásluze rozpoznán originální mistr s bohatou melodicko-rytmickou invencí, barvitou instrumentací, velkolepý architektonik i dokonalý znalec polyfonie (studoval umění kontrapunktu ve Vídni u význačné osobnosti své doby – samotného císařského dvorního kapelníka Johanna Josepha Fuxe), což jsou ostatně ve sledované době nejvíce vzývané a obdivované fenomény. Nezbývá si tedy jen přát, aby hudební znalci odkryli posluchačské veřejnosti co možná nejvíce z umělecké pokladnice mistrova fascinujícího díla, která bezesporu opět zazáří v hudebním světě jako vzácný diamant.
Český rozhlas Vltava: 3. 12. a 17. 12. 2015
