Mezinárodní hudební a divadelní festival Janáček Brno letos probíhal v jedenácti listopadových dnech (20.–30. 11. 2014) v Janáčkově a Mahenově divadle, Památníku Leoše Janáčka, v KC Stadion, SONO music clubu, Vile Tugendhat, Nové radnici i na prknech HF JAMU a jejího Divadla na Orlí. S největším zájmem publika se setkalo uvedení opery Příhody lišky Bystroušky v režii Ondřeje Havelky (26. 11.). Jeho „prvorepublikové“ pojetí bylo dovedeno k promyšlené dokonalosti, která přesně a zároveň přirozeně reflektovala text libreta i každý, byť nepatrný, hudební záchvěv. V celku ovšem divákovu pozornost upoutával více neustávající pohyb na jevišti, nežli emocionálně rozbouřený tok hudby samotné (dir. Robert Jindra). Liška pražského Národního divadla se stala vrcholem festivalu, kterým ovšem bylo původně zamýšleno uvedení zahraniční inscenace Její pastorkyně režiséra Petera Konwitschného (23. 11.), které syrově vykreslovalo negativní rysy postav – sobeckost, obscénnost, krutost a chtíč. O režijním pojetí se diskutovalo v muzikologických a operních kruzích již delší dobu před jeho uvedením v Brně, které konečně vyvolalo nemalé opovržení. Nejpádnější argumenty v otázce negativ letošní dramaturgie padaly na stůl po uvedení téhož titulu Chorvatským národním divadlem (28. 11.). Buranství režiséra Ozren Prohić, hraničící naprostým nepochopením Janáčkova záměru, se projevovalo v socialistickém prostředí plného odosobněného umakartu, ve kterém se odehrávaly nejvypjatější scény mezi Jenůfou a Kostelničkou u pasivního sledování televize. Na diváky se nepřenesly téměř žádné emoce hlavních postav a už tak nepříliš zaplněný sál postupně zel prázdnotou. Výkony představitelů hlavních rolí a kvality orchestru se totiž ke všemu rozcházely i se standardem provinčních divadel. Diváckou pozornost si ovšem zasloužila premiéra (a další dvě uvedení během festivalu) Věci Makropulos (21. 11.). Režisér David Radok na realistické scéně precizně rozehrál příběh nesmrtelnosti výrazově ledové E. M. (Gitta-Maria Sjöberg). V jejím podání ovšem mezi muži neproplouvala nádherná a vzrušující femme fatale, ale spíše starší dáma, která již ztratila svoje někdejší půvaby a stala se vyhaslou figurkou ve svém vlastním světě. Představitelka Emilie Marty se tedy naprosto vymyká sex-appealovému trendu posledních let, vystiženém v uvedení Věci Makropulos v minulém festivalovém ročníku Staatstheater Nürnberg ve špičkové režii Roberta Carsena, či v nedávné premiéře poněkud kontroverzní mnichovské inscenace v čele s živelnou, bohužel neartikulující blondýnou Nadjou Michael. Brněnská premiéra byla nastudována v nové edici dr. Zahrádky (Universal Edition) dirigentem Marko Ivanovićem, který by se měl stát od ledna novým šéfdirigentem NdB. Naprostým triumfem se stal závěrečný koncert festivalu, uvedení Glagolské mše (verze ze září 1927) v akusticky skvělém prostoru Stadionu na Kounicové (Jaroslav Kyzlink – dirigent, Josef Pančík – sbormistr). Program festivalu se nezdál tak operně pestrým jako v minulých letech, zato nabízel více lektorských úvodů předních janáčkologů a zajímavým počinem se stalo také psaní pěti recenzních brožur studenty brněnské hudební vědy, které byly k dostání v průběhu festivalu, nyní i na webu www.musicologica.cz.
