„Tak co, máte s sebou plavky?“ poslouchám hovor dvou mužů za mnou v momentě, kdy vcházím do hlediště brněnského Janáčkova divadla. Je večer 7. října a zbývá několik minut do zahájení pátého ročníku festivalu Janáček Brno, který otevře Carsenova inscenace Janáčovy Káti Kabanové.
Ano, slova „Janáček“ a „Brno“ se v úvodních větách opakovala příliš často, ale jazykoví puristé prominou a milovníci opery pochopí, neboť je budou v následujících deseti dnech během svých rozhovorů skloňovat víc než obvykle. A proč ty plavky? Brněnskému Národnímu divadlu se podařilo získat pro festival inscenaci, kterou kanadský režisér Robert Carsen uvedl poprvé ve Vlámské opeře, později například v La Scale nebo madridském Teatro Real. Pokaždé nadchla a pokaždé vzbuzovala pozornost svou čistotou, jednoduchostí, něžností. A hektolitry vody na jevišti, symbolem Volhy, která na konci opery pohltí Katěrinu a přinese jí posmrtný klid. Ať se lidstvo proměnilo za poslední staletí jakkoli, síla živlů na člověka působí stále stejně silně, ať už se projevuje hypnotickým zíráním do zvlněné vodní hladiny, nebo do hořícího ohně. S tímhle efektem Carsen umí pracovat a v neposlední řadě funguje jako marketingový tah, protože řeči o „vodní Kátě Kabanové“ se šíří spolehlivě.
Recenzi na včerejší premiéru ještě přineseme, nebudu tedy prozrazovat příliš, ale rozhodně prozradím, že si z festivalového programu určitě nenechám ujít středeční produkci Z mrtvého domu katalánského režiséra Calixta Bieita. „…Patří k těm, jehož jméno vyvolává mezi milovníky klasických výpravných operních produkcí paniku,“ píše o Bieitovi dramaturgyně brněnské opery Patricie Částková. Výstižnější slovo než panika bych hledala těžko, brutalitami se to v Bieitových operách hemží a bývá přirovnáván ke Quentinu Tarantinovi, což je v případě Z mrtvého domu obzvlášť přiléhavé (kdo viděl poslední Tarantinův film Osm hrozných, určitě by našel spoustu paralel). Miloučké pohlazení na duši nepřinese ani 15. říjen, kdy zazní v jednom večeru Bartókův Modrovousův hrad a Schönbergovo Očekávání. „Já nejdu do divadla, abych mohl pospávat a sledovat příběh, který mě neangažuje,“ řekl v rozhovoru o inscenaci režisér David Radok. Tedy angažujte se a běžte na toto dvoj-psycho-drama, bude to stát za to.
Jemnější duše si určitě vyberou z další festivalové nabídky. Sborové koncerty (Český filharmonický sbor Brno, cenou Grammy ověnčený Arnold Schoenberg Choir), Ravelova dětská opera Dítě a kouzla, Martina Janková, Iva Bittová, Emil Viklický. Mottem festivalu je Očekávání, ale každé heslo má svoje limity, takže radím zbytečně nečekat a jít na Janáčka. Ani ty plavky k tomu nebudete potřebovat.
