Hudební skladatel, dirigent a pedagog Jaroslav Křička se narodil 27. srpna 1882 v Kelči, nedaleko Valašského Meziříčí, jako nejstarší ze tří sourozenců. Pocházel z rodiny kantora a ředitele školy Františka Křičky, který synovi v dětství umožnil hudební vzdělání v podobě návštěv hodin houslí, klavíru a zpěvu.
Bratrem Jaroslava byl Petr Křička, pozdější básník, který ve svých sbírkách vzpomíná hlavně na dětství a na válečné zážitky (Šípkový keř, Hoch s lukem). Byl oceňován rovněž jako překladatel, především z ruské literatury (Puškin, Lermontov, Čechov, Gogol), jakož i z francouzštiny a němčiny. Málo se ví i to, že vytvořil text pro Sukův pochod V nový život.
Nejmladší ze tří sourozenců byla Pavla Křičková (Homolková), absolventka Dívčího učitelského ústavu v Brně a Vyšší školy sociální v Praze. Pracovala jako učitelka a folkloristka, sbírala a zapisovala valašské lidové písně. Vydávala také verše, z nichž některé byly zhudebněny, vždyť i Leoš Janáček se inspiroval její básní Utonulá v symfonické básni Dunaj.
A nyní se jakýmsi obloukem vracím zpět k našemu jubilantovi. Rodina se totiž po úmrtí otce přestěhovala do Maršovic u Nového Města na Moravě, desetiletý Jaroslav navštěvoval gymnázium v Havlíčkově Brodě, během studia sestavil malý orchestr i pěvecký kvartet a začal komponovat. V Praze nastoupil na konzervatoř, kde studoval kompozici u profesora Karla Steckera. Poté absolvoval roční stáž v Berlíně, pobýval i v ruské Jekatěrinoslavi jako učitel, po návratu do Prahy učil 28 let na konzervatoři, řídil pražský sbor Hlahol a vedl Filharmonický sbor při České filharmonii. V roce 1918 se stal profesorem skladby na pražské konzervatoři a byl dokonce v těžké době okupace jejím rektorem. Ve skladatelské soutěži při LOH v roce 1936 získal bronzovou medaili za skladbu Horácká suita. Byl i členem České akademie věd a v roce 1957 obdržel čestný titul Zasloužilý umělec.
Tvorba Jaroslava Křičky je mimořádně rozsáhlá. Zmíním jen cyklus Naše paní Božena Němcová, op. 112 coby pět písní pro mezzosoprán a orchestr na texty Františka Halase, kantátu Zpěv míru na text Vítězslava Nezvala a dětskou operu Ogaři (1918), jež měla světovou premiéru v září 1919 v Novém Městě na Moravě, když ji v roce 2009 zinscenovala Dětská opera Praha na komorní scéně Národního divadla Kolowrat.
A nyní se zaměřím výhradně na umělcovu sborovou tvorbu. S názvem Moravské děti panu prezidentovi napsal v roce 1930 tříhlasé dětské sborové písně s doprovodem klavíru jako poctu T. G. Masarykovi. Dalším dílem byl Den slávy, opět tříhlasý dětský sbor s doprovodem klavíru. Komorní soubor Kühnova dětského sboru vydal album Dětské písně (Kuřátka, Housata, Houpačka, Lesní valčík a další) již v roce 1963 jako LP desku (později Supraphonem upraveno v CD) se sbormistrem Jiřím Chválou, který soubor řídí od roku 1959. Profesor Jiří Chvála působí jako pedagog a dirigent na Hudební fakultě AMU v Praze a sbor se pod jeho vedením stal světovou špičkou. Vedle toho i hudební těleso Bambini di Praga se sbormistrem Bohumilem Kulínským nazpívalo již v roce 1977 Křičkovu Rolničku pro dětský sbor (na slova Rudolfa Těsnohlídka), jež byla umístěna potom v roce 2014 na CD nosič se stejným názvem, tedy Bambini di Praga. V albu jsou i další tituly, jako třeba skladba K. B. Kopřivy Salve Regina ex E, Okno do mraků Jiřího Válka či Tak to je mír Jiřího Matyse.
Jaroslav Křička komponoval rovněž skladby pro ženské sbory. V tomto ohledu jsem vybral dva sbory, a to Maminkám k svátku, cyklus pěti písní v úpravě pro ženský i dětský sbor s doprovodem klavíru na slova K. J. Erbena, A. Heyduka, P. Křičkové, J. V. Sládka a A. Svobody. V dalším potom složil v roce 1960 Tři ženské sbory, což je vlastně cyklus tří sborů, komponovaných na slova J. A. Komenského (Komenského zvony míru), J. Seiferta (Ve dnech slávy) a O. Zemka (Moravěnka).
Z mužských sborů mám na mysli především dvojici sborů s použitím slov J. Čapka a K. H. Borovského s názvem Memento mori (Pamatuj na smrt): 1. Co všechno 2. Hrob. J. Křička využil text svého bratra a vytvořil jedinečnou skladbu s názvem Hrdinové žíjí věčně. Nemohu zapomenout na autorův opus Chodská láska, a to na jeho úpravu milostné písně v lidovém tónu s názvem Hu vokýnka (v chodském nářečí podle veršů A. Klášterského), kterou jsme v Pěveckém sdružení pražských učitelů mnohokrát zpívali a měla vždy velký ohlas.
Umělec vytvořil také celou řadu skladeb pro smíšený sbor. Byl to třeba Slavnostní sbor na slova básně J. V. Sládka František Palacký, nebo smíšený sbor Ve východní záři na slova J. Nerudy. A na poslední část jsem si ponechal skladby J. Křičky, které patřily do repertoáru Smíšeného sboru českého učitelstva z Hradce Králové, jehož jsem byl aktivním barytonovým zpěvákem v letech 1978–1990. Báseň Viktora Dyka To je ta vyvolená země ze sbírky Anebo a jiné básně, jež patřila do jeho tzv. válečné tetralogie, byla předlohou pro Křičkovu skladbu Znělka. Básník byl inspirován první světovou válkou (sám v ní sloužil a byl raněn), ve verších vyzývá k odvaze, ale zároveň vyjadřuje vážné obavy o osud národa. Nu, a skladatel tento básnický obsah vrchovatou měrou naplnil a my jsme jako zpěváci se snažili jej co nejlépe realizovat.
Pak si vzpomínám na smíšený sbor Srdce z Křičkova sborníku Díkuvzdání, na slova zakladatele moderní dětské poezie (a nejenom té) J. V. Sládka z jeho básnické sbírky Zvony a zvonky. Připomenu úvodní verš: „Jen pohlédni na širou zem a zeptej se, co já tu jsem?…“ – velice výmluvné, tak jsme to chápali.
A ještě uvedu další Křičkovu skladbu, kterou jsme tehdy nastudovali a na mnoha koncertních vystoupeních interpretovali. Jednalo se o zhudebnělou báseň J. Hory Rok za rokem. Je všeobecně známo, že Hora byl básníkem chudých a utlačených, tedy básníkem sociální víry. Mám zato, že nehyperbolizuji, vždyť úvodní verš to naznačuje: „Rok za rokem se valí… A tak jdem. Ke své žni stoupá osud nad světem. Ruce chtějí práci, lidská duše mír…“
Zasloužilý umělec Jaroslav Křička nepatří jenom k významným osobnostem rodného Valašska, svým rozsáhlým uměleckým dílem se bezesporu stal mimořádnou hudební osobností jak naší, tak i evropské a s klidným svědomím si troufám říci i světové provenience.
Jaroslav Křička zemřel v Praze 23. ledna 1969 ve věku 86 let a je pochován na Vyšehradském hřbitově.
