Rád bych řekl něco víc, dodal něco specifičtějšího, například že se tomuto uměleckému odvětví daří tak, jako se mu nedařilo už přinejmenším deset let, nebo že se dá přirovnat k umírajícímu mamutu srstnatému, udržovanému při životě výhradně penězi zámožných sponzorů, kteří si vlastně ani tak nechtějí zajít na operu jako se spíše ukázat v opeře. Rád bych prohlásil, že dnešní skladatelé konečně setřásli okovy tradice, že dosud nikdo nestavěl operu před takové výzvy a nezabýval se jí tak důkladně jako oni, či naopak, že se opera po několika generacích pomýlených budižkničemů, kteří k ní ostatním naschvál ztěžovali cestu, vrátila ke své pravé úloze, tedy k vyprávění příběhů prostřednictvím melodií, jež si můžeme zabroukat.
Jaká je doba: V Americe se největším překvapením letošní operní sezóny stala adaptace Osvícení od Stephena Kinga, napsaná Američanem českého původu Paulem Moravcem na libreto Marka Campbella a uváděná operou státu Minnesota – představení jednoduše boří žebříčky návštěvnosti. Jistý nedávno vzniklý newyorský ansámbl si objednal sérii deseti – až dvaceti minutových oper, které místo živého provedení nafilmoval. Největší broadwayský hit Hamilton, pojednávající o zakladatelích USA a obsazený čistě černošskými herci, se nese v rytmu hiphopu. A v takové době se možná o opeře přemýšlí těžko.
Samozřejmě je dnes opera především jakousi starožitností. Pucciniho si vyslechnete v rámci vinařských prohlídek v Lucce a Wagnerův Prsten Nibelungův se proměnil v osmidenní okruh po muzeích a památných domech v Lipsku. Produkce na odvážnějších scénách se ovšem dál drží dějové linky nastolené v posledních sto letech – té, která z velké části sestává z útoků na samotný koncept dějové linky. Opera, často nazývaná „nejvyšším uměním“, spojuje hudbu, příběh, kostýmy, scénografii a herecké výkony ve velkolepou a jedinečnou podívanou. Stejně jako v literatuře a na divadle (přičemž nástup filmu vše urychlil) došlo i v opeře za posledních sto let ke zpochybnění lineárního vyprávění. John Cage se obešel bez příběhu, Robert Ashley zas vršil jeden na druhý.
György Ligeti si v sedmdesátých letech při psaní Le Grand Macabre troufale přivlastnil motivy z Monteverdiho, Rossiniho a Verdiho, už několik let předtím ovšem v Nouvelles Aventures odvrhl větnou skladbu, sepsal vokální party v nesmyslném, samohláskami přehlceném jazyce a uchopení významu nechal na představivosti posluchačů.
Dny nové opery Ostrava otevře v roce 2016 právě Ligetiho přelomové dílo a uzavře je srovnatelně neobvyklá a nekompromisní opera Iannise Xenakise Oresteia. Xenakis se odrazil od materiálu, který byl podkladem také pro Prsten Nibelungův, místo aby však příběh vyprávěl, spíše k němu odkazuje a vytváří impresionistické aranžmá pro perkuse, sbor a tanečníky. Mezi těmito dvěma díly bude naše vnímání opery jako narativního umění podrobeno zkoušce uvedením novějších kusů. Idin Samimi Mofakham a Martyna Kosecka, kteří oba prošli Institutem Ostravských dní, čerpají stejně jako Xenakis z řecké mytologie a ve své opeře U vod Léthé uvrhli do podsvětí trojici skladatelů: Carla Gesualda da Venosa, Alfreda Schnittkeho a Roberta Schumana. Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu od Petra Cíglera připomene známý příběh o pokušení v zahradě, vypráví totiž o setkání muže, ženy a hada. William William Petra Kotíka čerpá ze Shakespearových a Picassových textů a k jevištnímu ztvárnění užívá tanec. No. 42 (V Alpách) Richarda Ayrese je příběhem mladé lásky odkazujícím k dřívějším operám, kinematografii a populární hudbě.
Jeden je v pokušení přemýšlet o opeře jako o něčem velice specificky zaměřeném, když se přitom (samozřejmě) jedná o obor stejně různorodý, jako jsou v dnešní době různorodé generace skladatelů, kteří se pro něj rozhodli. Pokušení bylo základem opery odjakživa.
Převzato z úvodního textu programového katalogu NODO, uveřejněno se souhlasem OCNH.
Autor je hudební kritik, píše pro Wire, Brooklyn Rail, Time Out New York. Přeložil Pavel Bakič.
