Ospalé sobotní ráno, 16. září 2017. Navzdory chladu, který nepotvrzoval babí léto, vyrostly před Rudolfinem bílé stany: „Hlavně, že neprší jako loni,“ komentovala to produkce festivalu Dvořákova Praha, který na opět nabídl svůj Rodinný den, plný akcí pro rodiče s dětmi anebo prarodiče s vnoučaty. Souběžně se však uvnitř chystalo dopolední Matiné s cílem připomenout, jak zřejmě mohlo znít podání skladeb Antonína Dvořáka v době, kdy je komponoval.
Přijde si ještě předtím, než se rozezní první tóny, někdo poslechnout dirigenta Marka Štryncla, jak se mnou na toto téma rozmlouvá? Západní salonek byl tentokrát přístupný veřejnosti, nikoli jen pozvaným hostům nebo novinářům. A ve čtvrt na jedenáct se zaplnil takřka do posledního místečka. Místními diváky i těmi ze zahraničí.
„Ptáte se mě, co jsem myslel větou, že si při autentickém způsobu interpretace všimnete věcí, o kterých jste u Dvořáka neměli ani ponětí?“ zareagoval Marek Štryncl na moji úvodní otázku, čerpající z nedávného interview v tisku. „Jednak jeho hudba zní jinak už tím, že vezmete do ruky buď nástroje z Dvořákovy doby, nebo jejich kopie.“
Mimochodem, kolik je v souboru Musica Florea těch a oněch? „Dnes nás bude hrát pětapadesát a poměr je zhruba fifty fifty. To podstatnější ale spočívá ve způsobu, jakým hrajeme. Když jsem s Musicou Floreou začal před deseti lety natáčet Dvořákovu sedmou a osmou symfonii, ještě jsem se přidržoval pojetí, jakým je před lety uchopil Václav Talich. Postupně jsem se však odvážil vracet hlouběji a naše nedávné nahrávky první a druhé symfonie už jsou romantičtější, rozvolněnější. Týká se to odvážnějších změn v tempu, než na jaké si zvyklo pojetí ve 20. století. Anebo jiné, volnější souhry sólového nástroje s doprovodnými. Plus spousty detailů ve hře, třeba jinak pojatých smyků na smyčcové nástroje a podobně…“
Diváky zajímalo, jestli sám Dvořák podobným způsobem dirigoval a zda bylo toto pojetí tehdy obvyklé. „Určitě,“ vysvětlil Štryncl, „protože na to existuje písemný dobový doklad. Když Dvořák dirigoval v Anglii, místní kritiku zaujalo, že zvuk orchestru pod jeho vedením byl odlišný od zápisu v partituře. Mnohem, dalo by se říct, dramatičtější, méně strohý, doslovný. Což odpovídalo pojetí, které už předtím razil Richard Wagner a další velikáni romantického období.“ Matiné mělo na repertoáru dvě Mistrovy skladby. Kromě Novosvětské řídce provozovaný Hymnus z básně Dědicové bitvy na Bílé Hoře. Prvního díla, kterým Antonín Dvořák zaujal veřejnost. A protože byl sám na počátku 70. let 19. století ještě neznámý, vybral si ke zhudebnění epos uznávaného básníka Vítězslava Hálka, dobově reagující na čerstvé zklamání, že z monarchie se nestalo trojstátí, ale jen Rakousko-Uhersko. Češi opět „dostali na frak“… Tak jako třeba v období po Bílé Hoře. Hálkova báseň, z dnešního pohledu nepříliš vydařená, oplývá mnoha postavami, jak konkrétními typu šarlatán, tak abstraktními v čele s Matkou Vlastí. Jak tohle v čele orchestru a pěveckého sboru Collegium Floreum uchopit?
„Možná, že moje odpověď bude překvapivá, ale já pojal interpretaci této zapomenuté skladby, kterou Česká filharmonie provedla naposled v říjnu 1941, v širším a nadčasovém chápání. Uvědomil jsem si totiž zajímavou věc. Když si Matku Vlast ztotožníte s Pannou Marií, neboť tak to v dotyčném Hymnu do jisté míry vyznívá, náhle se před vámi objeví první, jaksi zkušební Stabat Mater Antonína Dvořáka. Odemknout skladbu tímto klíčem mi pomohlo při jejím studiu, které bylo během dohledávaní pramenů napínavé. Například v některých zápisech se objevuje harfa, v jiných varhany, kterých jsme se přidrželi my. Dobovou harfu totiž zatím nemáme.“
Čas už zbýval jen na poslední otázku. Repertoár si soubor Musica Florea a sbor Collegium Floreum vyzkoušeli před dvěma dny, 14. 9., v Jablonci coby Štrynclově rodišti. Co tamní diváci říkali na vaši Novosvětskou? „Že se jim líbila,“ pousmál se dirigent, „ale přitom ji chvílemi nepoznávali…“
