Slova dojetí, která Dvořák pronesl po svém prvním provedení Stabat mater v Kroměříži, dobře vystihují jeho vztah k tomuto městu a přátelům, kteří v něm žili. Byl to zejména advokát a hudební organizátor v Kroměříži (ale hlavně skladatelův oddaný přítel) Emil Kozánek, kterého Dvořák často navštěvoval a při těchto příležitostech dirigoval v Kroměříži svá díla (v roce 1886 Stabat Mater, 1891 Svatá Ludmila, 1892 Requiem). Styky udržoval Dvořák také s jeho bratrem Karlem, který jako sbormistr pěveckého spolku Moravan nacvičil s tímto sborem v roce 1886 již zmíněné kroměřížské provedení Stabat Mater, které pak Dvořák dirigoval.
Není tudíž náhodou, že si toto místo vybral festival Dvořákova Praha pro letošní „výletní“ koncert před slavnostním zahájením festivalu v Rudolfinu (cyklus s názvem Po stopách Antonína Dvořáka). Akce byla jako vždy velmi pečlivě dramaturgicky připravena, aby co nejvíce připomínala Dvořákovo spojení s tímto místem, ale aby také co nejvíce podtrhla genia loci Kroměříže.
Na kozánkovskou hudební tradici navázal prvním koncertem jeden z potomků tohoto rodu Robert Kozánek coby umělecký vedoucí Sdružení hlubokých žesťů České filharmonie (za přítomnosti dalších příbuzných z rodiny Kozánků a přímého potomka Emila Kozánka, pana Jana Kozánka, současného majitele korespondence jeho praděda Emila s Antonínem Dvořákem). Pestrý program přinesl skladby od autorů od 17. do 20. století napříč hudebními žánry (od barokní suity po jazzové kompozice). Od Dvořáka zazněla úprava jeho duchovních písní Ave Maria a Hymnus ad laudes in festo Sanctissimae Trinitatis. Některé skladby od soudobých autorů byly tomuto sdružení přímo věnovány, z nichž nejvíce pobavilo Polední minutkové menu Bohuslava Lédla.
Vrcholem programu byl koncert v Nadsklepí (dříve koncertní sál, dnes upravený na kino a prostor pro příležitostné koncerty), kde se odehrálo i provedení Stabat Mater v roce 1886 (a další Dvořákova dirigentská vystoupení). Byla unikátně provedena klavírní verze tohoto díla (první verze), která se od konečného znění liší nejen pouhým klavírním doprovodem, ale i v dalších ohledech: odchylkami v altové árii Inflammatus a závěrem na slova Amen ve vícehlasé části Quando corpus morietur. Zásadní je menší počet vět – pouhých sedm oproti desíti ve finální verzi.
Bylo mimořádným zážitkem slyšet tuto verzi díla, která se běžně neprovozuje. Klavírní doprovod díla způsobil intimní, komorní a emocionální vyznění díla. Komornímu vyznění koncertu odpovídal i výběr pěveckého sboru – sloučených dvou v oblasti amatérských sborů velmi dobře etablovaných sborů, kteří se běžně účastní profesionálních hudebních akcí, brněnského Vox Iuvenalis (sbormistr Jan Ocetek) a olomouckého Akademického pěveckého sboru Žerotín (sbormistr Pavel Koňárek). Sbory byly velmi dobře připravené s důrazem na správnou dynamiku a artikulaci. Jednotlivé hlasy zněly čistě a vyrovnaně. Na tuto přípravu pak navázal dirigent Tomáš Netopil (kroměřížský rodák). Velmi jemně vyzněl klavírní part díla, což způsobila pravděpodobně také trochu akustika sálu a zvuková převaha sólistů a sboru (ve společných místech). Výkon pianistky Jitky Čechové byl vpravdě sólový a do detailu propracovaný (až na ve vyšších polohách méně příjemné zvuky místního klavíru). Ze sólistů nejvíce přesvědčil Jiří Sulženko, ostatní sólisté stáli spíše v jeho stínu. Alžběta Poláčková měla v nejvyšších polohách krásný tón a velmi dobře pojala také největší pianissima, ve druhé polovině koncertu se však zdála být trochu indisponována, což mohlo být ovlivněno extrémním teplem a suchým vzduchem v malém sálu bez klimatizačního zařízení. Jaroslav Březina působil místy nejistě, což je velká škoda u pěvce osvědčených kvalit.
