Když běžný smrtelník, jako jsem třeba já, pozoruje profesora Ivana Štrause (nar. 13. února 1937), zažívá relativitu času v rozměru všedního vesmíru málokdy zřejmou. Je to vlastně zážitek z oblasti mystiky i kvantové fyziky. Čas určující fyzickou a duševní kondici výše jmenovaného zjevně ubíhá jinak než ten v našem časoprostoru odměřovaném kalendářem. Ten sice 13. ledna oznámil jmenovanému osmdesát pět proběhlých let, ale ohromené publikum oslavného koncertu spatřilo v sále Martinů svěžího dlouhána, jemuž se blíží nejvýš šedesátka. Pádnější důkaz unikátních zákonitosti štrausovského časoprostoru, odlišného od prostorů Euklida, Newtona a Einsteina, myslím není.
Je třeba zmínit další unikátní jev, kdy naopak čas jeho přednášek a pořadů ubíhá i posluchačům daleko rychleji, než by odpovídalo jejich délce měřené standardní časomírou. Tím zřejmě dvě odlišná tempa času štrausovského časoprostoru v duchu nám nepochopitelných zákonů kvantové fyziky se pro náš prostor vzájemně vyrovnávají… S Ivanem Štrausem jsme přátelé již mnohá desetiletí, a oba máme rádi humor, jemuž mnohdy rozumíme jen my sami, takže budu nadále pokračovat jen ve vážné tónině, odpovídající dress code.
Prof. Štrause pokládám nejen za nejpovolanějšího znalce, „luštitele“ a interpreta soudobé houslové hudby, ale především za nesmírně vzdělaného a výjimečného houslového pedagoga řádu nejproslulejších špiček tohoto oboru. Připravil do nesnadného světa umění více než sedmdesát úspěšných interpretů. Patří mezi ně např. Leoš Čepický, Milan Al-Ashhab, Roman Patočka, Eva Schafferová, Daniel Matejča a další houslové hvězdy, čtyři členové proslulých smyčcových kvartet, devět koncertních mistrů ap. Sám je nositelem několika významných ocenění a laureátem mezinárodních soutěží – mj. cena Charles Cross za nahrávku Bergova Komorního koncertu (1963) či 1. cena soutěže Pražského jara (1964). Jeho bohatý životopis by zaplnil několik stránek, které zde bohužel nemám.
Milý Ivane, tvoje „Jubilejní řeč“ v sále Martinů by o tobě nejen mnohé objasnila nejlépe, ale svým nezaměnitelným stylem i pobavila. Tak si dovolím alespoň některé odstavce a věty harmonickému čtenáři citovat.
Lidová moudrost praví: kdo se chce uživit klasickou hudbou, musí být padlý na hlavu. V mém případě to platí: ve věku cca 5 let jsem spadl z 4 metrů na beton a prý jsem měl naprasklou lebku. Bylo to za války, takže nás během náletů milosrdné sestry snášely do krytů Dětské nemocnice na Karlově. Lebka srostla a jediným následkem byla tvrdohlavost. Moje teta, matka cellisty Marka Jerie objevila můj hudební talent. Jsem důkazem výsměchu teoriím o nenásilné výchově bez trestů.
Díky rovněž tvrdému školení u Karla Šroubka, tehdy koncertního mistra ČF a dědy dnešní hvězdy Olgy Šroubkové, jsem byl přijat na konzervatoř už ve 14 letech. Brzy jsem začal spolupracovat se skladatelským oddělením, což mne vyneslo vzhůru mezi ty lepší. Talent pro soudobou hudbu jsem dostal od Pána Boha, jen jsem jej rozvíjel. V té době jsem objevil také Bohuslava Martinů, jako doprovazeč spolužačky, hrající jeho Arabesky. Bruno Bělčík provedl s FOKem poprvé 2. houslový koncert, který mne rázem uchvátil. Psal se rok 1956 a proslýchalo se, že Martinů přijede do Prahy. Cvičil jsem velmi pilně abych mu jej mohl zahrát. Sice nepřijel, zato se velmi rychle rozšířilo Otvírání studánek v Čechách i na Moravě. To byla láska na celý život. Mnohokrát jsem seděl u primu i sekundu.
Nechci vás ohlušovat dupotem dějin, ale svět v roce 1945 byl proti dnešku opravdu, ale opravdu hodně rozdílný. Naštěstí jsem ještě stihl tři roky skautingu, než z něj bolševik udělal Pionýra.
Co se v mládí naučíš, takže jsem si doma postavil několik knihoven a poliček. Jednu dokonce bez jediného hřebíku, drží pouze silou vzpěry.
Bratr byl právník a sestra lékařka. Ideální kombinace! Od rodičů jsem dostal na tramvajenku a na obědy v menze. Na všechno ostatní jsem si musel vydělat hraním v různých uskupeních. Možná i proto jsem se nenaučil ani kouřit ani chlastat. Měl jsem maximálně na knedlíky s omáčkou u Malvaze v Karlově ulici za 2,50.
Za těch 85 let jsem toho zažil opravdu hodně. Na své první mezinárodní soutěži v roce 59 jsem ještě zažil starou Paříž Émila Zoly, pověstné břicho Paříže, Les Halles, haly, kam se vozily z venkova potraviny pro město. Později jsem viděl i Moulin Rouge s tanečnicemi nahoře bez. Samozřejmě Louvre a další muzea. V Bruselu, také na soutěži, jsem odešel z obchoďáku 10 minut předtím, než vzplanul. V Moskvě soutěž Čajkovského ve Velkém sále konzervatoře s porotou v čele s Oistrachem. Později jsem se šel z nudy podívat na strojírenský veletrh v Brně. Sovětský pavilon byl zcela prázdný, jen na průčelí visela moje fotka cca 2×2 metry s Čajkovským v pozadí, kde právě začínám v plném soustředění hrát Mozartův Koncert A dur. Proč vybrali právě tento záběr jsem nikdy nepochopil, ale vzal jsem to jako jeden z žertíků mého života. Příjemným zážitkem byla výhra 1. ceny na soutěži Pražského jara a dar houslí od Přemysla Špidlena.
Během bruselské soutěže královny Alžběty mi telefonicky nabídli členství v Českém triu Josef Páleníček a Saša Večtomov. Kromě hudebních zážitků s oběma prvotřídními muzikanty jsem procestoval celou Francii křížem krážem, trochu Anglie, viděl Tádž Mahal a v perském Šírázu odehrál janáčkovský koncert i ve funkci dirigenta v Capricciu pro klavír a dechy.
Členství v Laterně Magice byla kapitola sama pro sebe. Radok si vybral neomylným instinktem spolupracovníky ve věku cca dvaceti pěti až 30 let: Jána Roháče, Vladimíra Svitáčka, který vypočítal kamerovou multiexpozici v prvním i druhém programu, Ladislava Smočka, pozdějšího šéfa Činoherního klubu, Miloše Formana a choreografa Lúčnice, Martina Ťapáka. Všichni se později velice proslavili. S Laternou jsem se dostal též do New Yorku, dokonce jsem dostal dovolenku z vojny! Hráli jsme v Carnegie Hall, navštívil jsem Muzeum moderního umění, kde jsem viděl naživo obrazy, jejichž podobu jsem znal jen z reprodukcí. Chagall, Picasso, Gogh, Modigliani. Kandinskij – to byly hody! Za 10 dolarů ušetřených z diet jsem se dostal na představení Hamleta s Richardem Burtonem, kde roli prvního herce hrál Jiří Voskovec. Odvážil jsem se jej oslovit. Byl milý, ale navázat bližší kontakt jsem se neodvážil.
Po návratu ze studií v Moskvě (aspirantura u prof. Galiny Barinové, pozn. aut.) mi zavolala 21. srpna v 5 hodin ráno kamarádka. Vzbudil jsem matku se slovy: vstávej, je válka. Neřekla ani slovo, oblékla se a šla si stoupnout do fronty na mouku a cukr. To byla její zkušenost ze začátku obou světových válek, které zažila.
V 68 na podzim jsem vyhrál konkurs na HAMU. O pár let později jsem byl odtamtud odejit. (To je zvláštní mluvnický tvar, tzv. pasivní aktivum.) Na dotaz předsedy KSČ na HAMU, když jsem studoval v Moskvě, proč nejsem v KSČ, jsem odvětil, že jsem byl odjakživa buřič a rebel, a i kdyby mne přijali, stejně by mne brzy zase vyhodili, takže si raději ušetříme vzájemné zklamání. Předseda tento postoj ocenil, ale upozornil mne, že musím počítat s následky. A ty se záhy dostavily. Jenže Pán Bůh všechno zlé obrátil pro mne vždycky v dobro. Díky Liboru Peškovi jsem zakotvil na půl sólistického úvazku v orchestru v Pardubicích a o tři roky později pomáhal zakládat pardubickou konzervatoř. Byl jsem o level níž a musel se naučit všechny etudy pro konzervatorní stupeň, které jsem se v době svého studia nenaučil. Dodneška mi jsou vhod. – Třída byla vynikající. Říkali mi Sněhurka, protože jsem měl sedm trpaslíků. Jejich uplatnění mohl tehdy stěží někdo předvídat: jeden je primáriem Wihanova kvarteta, čerstvý studijní proděkan a můj šéf katedry, další je zástupce vedoucího sekundu v České filharmonii, další se stal ředitelem hronovské ZUŠ a nyní je předsedou celostátní Rady ZUŠ, dva absolventi hrají v pardubické komorní filharmonii, jedna absolventka učí ve Španělsku a jedna v Českých Budějovicích. Během pardubické činnosti jsem byl jmenován sólistou FOK, přestoupil z Českého tria do Sukova kvarteta a získal 1. cenu v mezinárodní soutěži rozhlasových her za pořad Bolero, poloviční fikci o tom, jak Ravel tento šlágr skládal.
Činnost v Sukově kvartetu byla jednou z radostí mého života. Nejen kvůli potěšení z nejvzácnějších děl Paní Hudby, ale specializovali jsme se na soudobou hudbu, a to byl vždycky zážitek. Mnoho jízd po Evropě, infarktové situace, kdy žena Eva byla koordinátorem mezi našimi dvěma vozy v zahraničí, z nichž jeden měl poruchu a musel se kvůli tomu překládat koncert v Německu. Ona sdělovala druhé posádce kde jsou ti první. To bylo dobrodružství, žádnej mobil nebo GPSka. Zapomenutý part v pařížském bytě, jehož adresu jsem znal jen přibližně a bylo nutno stihnout přímý přenos na Radio France. Klaplo to, ale doslova za minutu dvanáct.
Vrcholem mého uměleckého života byl koncert na festivalu v Edinburghu, kde jsme hráli Mozartův Kvintet g moll s Josefem Sukem u první violy. Byl jsem jeho primáriem. To byl čest i zážitek!
(K programu jubilejního koncertu):
Následuje přehlídka hvězd, které vyšly z mé třídy a v té či oné míře se uplatňují i sólově nebo alespoň na významných pozicích. Každý jejich úspěch je i mým zadostiučiněním a odměnou. Ty finance jsou jen příspěvkem na důstojné živobytí. Už v šesti letech jsem věděl, že budu kantorem, jen jsem nevěděl čeho. Teď uslyšíte odpověď na tuto otázku.
Všichni účinkující mají společnou vlastnost: od určitého okamžiku už mne nepotřebují. A já je mohu vyprovodit do života slovy Oldřicha Nového, která pronesl ve filmu Hudba z Marsu (To byla mimochodem má první, ale nikoli poslední filmová role): „Stojím tu před vámi jako pták na větvi, který vypouští svá mláďata a říká jim: Leťte, leťte, nadešel váš čas. A hvězdy letí. Příjemný večer.“
Milý Ivane, vážený Mistře, pane profesore,
přeji za sebe i všechny tvé posluchače a obdivovatele, abys nás stejně krásně překvapil i v dalších tvých jubileích!
