Brněnská konzervatoř je jedním z nejstarších učilišť moravské metropole. Její oficiální otevření roku 1919 organizačně i ideově připravila existence soukromé školy varhanické, kterou Leoš Janáček budoval od osmdesátých let devatenáctého století. „Když z pravé a jisté odnože fundace Thurn-Valsassina, z varhanické školy brněnské, působící od roku 1881, povstala roku 1919 konzervatoř brněnská, je tím nepřerušená vývojová linie její zajištěna. Brněnská státní konzervatoř hudby navazuje tudíž na staré tradice,“ prohlásil při otevření školy, která se dělila na mistrovskou (skladba a klavírní hra), střední s čtyřletým oddělením skladby, dirigování a hry na varhany, sedmiletým studiem v oboru instrumentálním, šestiletým v oboru kontrabasu a dechových nástrojů, pětiletým v oboru pěveckém, tříletým oborem učitelským a dvouletým hereckým, a elementární hudební školu. Profesorský sbor rozhodoval o věcech uměleckých a pedagogických. Volil ze svého středu rektora školy za spoluúčasti poradního sboru (senátu). Organizace byla postavena na vysokoškolském základě – Janáček byl zvolen prvním rektorem. Činnost byla zahájena slavnostním shromážděním 25. října 1919 v 11 hodin.
Teprve ve zralém věku se tedy originálnímu skladateli světové pověsti podařilo prosadit ustavení státního uměleckého ústavu, který mohl konkurovat uznávané konzervatoři pražské. Jako zakladatel a ředitel se Janáček musel podřídit celostátnímu učebnímu plánu, avšak základní tendenci svého přístupu k výuce si vždy obhájil. O jeho „otevřenost všemu novému“ a tvůrčí, nikoli šablonovité vyučování se ostatně usilovalo po celé dvacáté století a tato idea je aktuální a zavazující i dnes. Česká kultura počátku století v Brně živořila, akce Besedy brněnské nemohly uspokojit potřeby rozrůstajícího se města. Samostatnost Čechů a Moravanů však dala v Brně prostor uměleckým iniciativám, a to kromě opery právě díky vlivu konzervatoře, která po několik generací produkovala umělecké osobnosti i vlastní pedagogické síly. Ve třicátých letech přibrzdila její rozlet hospodářská krize, za okupace nabylo vyučování národnostně buditelského významu.
Funkci ředitele zastával po Janáčkovi až do roku 1945 jeho žák Jan Kunc, v kompozici zdůrazňující prvek moravsko baladický. Také on musel zpočátku těžce prosazovat samostatnost a dokonce samotnou existenci brněnské konzervatoře: „Z úředních rozmluv v Praze jsem nabyl dojmu, že brněnská konzervatoř nemá býti vybudována tak, jako pražská. Tato má býti ústavem reprezentativním, brněnská ústavem živořícím, existujícím jen proto, že zákonem byla zřízena… Republice je brněnské konzervatoře potřebí z konkurence, která se v umění vždy velmi osvědčuje.“ Kunc podporoval orientaci na českou hudbu, soudobou tvorbu a udržoval kontakt se světovým děním na poli hudebním. Udržel uměleckou úroveň výuky v době krize na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století a uhájil veřejné akce školy za nacistické okupace. Po nuceném „stavu klidu“ (od 1. září 1944 do ukončení Druhé světové války) iniciativně získal pro výuku dnešní budovu po německém učitelském ústavu.
V poválečné době 1945 – 1946 stanul krátce v čele ústavu jako správce vynikající pianista a muzikolog Ludvík Kundera.
V proměnách následující doby udržel vysokou uměleckou úroveň Zdeněk Blažek, bystrý teoretik a autor invenčně jímavé vokální tvorby, okořeněné moravskou lidovou zpěvností. Po roce 1947, kdy část vyučujících přešla na nově vzniklou JAMU, doplnil profesorský sbor kvalitními odbornými silami. Bylo zrušeno dramatické oddělení a otevřeno oddělení taneční.
V Blažkově linii pokračoval skladatel Karel Horký, jenž usiloval dle vlastních slov „být dobrým uměleckým i ekonomickým manažerem“ po deset let. Umělecká práce za jeho vedení zintenzivněla, obnovil dramatické oddělení a dal podnět ke vzniku pobočky v Kroměříži a experimentálních tříd. Sám sklízel úspěchy na poli kompozičním, ve zralém tvůrčím období zejména na poli operním.
V mezidobí 1961 – 1964 řídil školu jako pověřený ředitel varhaník a sbormistr Josef Tomaštík.
Dirigent Jaroslav Brož pokračoval v nastíněných tendencích s poměrně stabilizovaným profesorským sborem v období 1974 – 1978. Velmi posílil živý kontakt s muzikantskou praxí – obnovil provádění oper, prohloubil kontakt s televizí, školní symfonický orchestr plnil funkci lázeňského orchestru v Luhačovicích.
V letech 1978 – 1989 usiloval Emil Drápela, bývalý sólotrumpetista filharmonie o skloubení uměleckého poslání s požadavky nového školského zákona s jeho ideově politickými nároky. Ustálily se povinné interpretační semináře a roku 1986 vytvořilo taneční oddělení samostatnou Taneční školu na Lesné. Pokračovaly luhačovické aktivity (s dirigentem Aloisem Veselým), studenti se účastnili mezinárodních setkání v Bayreuthu a někteří se zapojili do koncertních aktivit mezinárodního Mahlerova mládežnického orchestru.
Po Sametové revoluci zvolil profesorský sbor do čela ústavu sbormistra Jana Řezníčka, jenž v důsledku předčasného úmrtí nestačil prosadit demokratické ideály do důsledků.
Po krátkém vedení pověřeným ředitelem Ivanem Bojanovským nastoupil do funkce ředitele opět skladatel, a to Evžen Zámečník, autor rozsáhlé tvorby komorní, orchestrální i jevištní (opery Ferda Mravenec, Brouk Pytlík, Rychlé šípy), jehož skladatelský rukopis charakterizuje humorný akcent. Za jeho působení byla vybudována Malá scéna a celé třetí poschodí budovy s novými učebnami.
Roku 2002 nastoupil na post ředitele houslista Pavel Kyncl, jehož jméno je známé z činnosti světoznámého Kynclova kvarteta. Usiloval o zvyšování umělecké úrovně výuky i začlenění konzervatoře do evropských kontaktů. Podrobně sledoval vývoj talentovaných studentů, což mu umožňoval poslech téměř všech veřejných koncertních vystoupení. Jeho zájem byl pro žáky i pedagogy silným inspirativním momentem.
Dnes řídí školu varhaník a pianista Pavel Maňásek, jenž získal cenné zkušenosti několikaletým působením na Islandu. Dobře se orientuje ve složité politické struktuře doby a obhajuje postavení uměleckého ústavu v systému tržní ekonomiky. Zasazuje se o rekonstrukci starobylé budovy i o rozšíření studijních možností – viz možnost kombinace s vysokoškolským studiem, pro studenty časově výhodné individuální studium apod.
Konzervatoř zůstává zvláštním typem střední odborné školy s šestiletým studiem – možností maturity po čtyřech letech a absolutoria po šesti letech s titulem Dis. (Diplomovaný specialista). Vyznačuje se mnoha specifiky. Jedním z nich je vysoká úroveň osobností pedagogů, které nejen metodicky vedly studenty, ale vzbuzovaly jejich obdiv i vlastní interpretační, kompoziční či publikační činností. Škola znamenala podnětné působiště pro skladatele Osvalda Chlubnu, Jaroslava Kvapila, Josefa Blatného, Václava Kaprála, Viléma Petrželku či seriozního muzikologa a kritika Graciana Černušáka, autora proslulých dějin hudby, které byly a jsou podkladem nově vznikajících publikací tohoto typu. Na dramatickém oddělení a ve výuce režie se objevuje jméno Jiřího Mahena, literaturu přednášel Arne Novák, psychologii Jan Uher. V rámci jednotlivých instrumentálních oddělení zrály metodické postupy, užívané celostátně – viz Škola hry na klarinet Stanislava Krtičky, Technické základy klavírní hry Viléma Kurze atd. Namátkou připomeňme vynikající působení nestora dechového oddělení Matěje Wagnera či houslisty Josefa Holuba, pedagogickou činnost zakladatele brněnské kontrabasové školy Rudolfa Tuláčka, klavírní třídu legendárního Františka Schäfera či později Inessy Janíčkové, hornovou třídu Františka Psoty, klarinetovou Antonína Doležela. Ani založení JAMU po skončení války neznamenalo degradaci úrovně pedagogického sboru – bylo spíš rozšířením pracovních možností. Tehdy vzniklé taneční oddělení navázalo na progresivitu metod předválečné školy Ivo Váni Psoty díky jeho žákům (Mira Figarová, Olga Kvasnicová ad.) a bylo zkvalitněno účastí zasloužilé umělkyně Olgy Skálové.
Nelze vyjmenovat a charakterizovat všechny pedagogy, jejichž počet se v druhé polovině dvacátého století značně rozrostl, obohacen i plodnou spoluprací s mnoha externími hudebníky, herci, režiséry a dirigenty. Od šedesátých let funguje také podruhé otevřené dramatické oddělení, jehož vyučující zdůrazňují včasné podchycení hereckých vloh. Rozlet oboru ovlivnila vůdčí osobnost Divadla bratří Mrštíků – JUDr. Zdeněk Dopita a též Ladislav Lakomý.
Charakteristiku školy a její úrovně doplňují jména slavných absolventů – uvádím jen zlomek celého počtu: herce Vlastu Fialovou, Karla Högera, Dagmar Veškrnovou – Havlovou, Libuši Šafránkovou, spisovatele Františka Kožíka, z poslední doby Barboru Seidlovou – dále pěvkyni Libuši Domanínskou a Richarda Nováka, Danielu Strakovou, Evu Dřízgovou, Magdalenu Koženou, sbormistra Josefa Pančíka, dirigenta Lubomíra Mátla, houslistu a dirigenta Bohdana Warchala, skladatele Pavla Haase, Milana Haraštu, Jana Nováka, Josefa Berga, Vladimíra Wernera, Pavla Blatného, Radka Ištvana, Pavla Nováka – Zemka, hudebního publicistu Miroslava Barvíka. Z řady instrumentálních sólistů vzpomeňme legendárního pianistu Rudolfa Firkušného, Igora Ardaševa, varhanici Alenu Veselou, houslistu Bohumila Kotmela mladšího a Františka Novotného či Marii Gajdošovou a Pavla Wallingera, violoncellistku Michaelu Fukačovou, violistu Alexandra Besu. Při konzervatoři se zrodily komorní soubory, které reprezentovaly českou kulturu v celém světě: Moravské dechové kvinteto, Moravské kvarteto, Janáčkovo kvarteto i Moravský komorní orchestr, jehož první sestava předznamenala v poválečné době vznik filharmonie.
Slavná historie je i pro 21. století zavazující. Posluchači konzervatoře sklízejí mimořádné úspěchy na domácích i zahraničních soutěžích, hojně koncertují, poněvadž schopnost veřejného vystupování je součástí přípravy pro dráhu interpreta. Zpěváci tradičně připravují každoroční operu či operetu vždy s nadšeným ohlasem u publika (viz scénické ztvárnění Purcellovy opery Dido a Aeneas, Otvírání studánek Bohuslava Martinů či Sullivanova opereta Mikado). Herci pořádají četná představení. S nejlepšími sólisty i operou spolupracuje školní orchestr, řízený nyní oblíbeným Stanislavem Kummerem, existuje zde sbor, dechový symfonický orchestr, založený Evženem Zámečníkem – nyní pod vedením Aleše Podařila, vynikající Moravský komorní orchestr, založený roku 1948 Zbyňkem Mrkosem, posléze vedený Aloisem Veselým, v němž na interpretační tradici vynikajícího Rudolfa Šťastného dnes navazuje Richard Kružík. Neméně úspěšná je i řada komorních skupin.
Škola dnes nabízí možnosti studijních kombinací s vysokoškolskými obory i způsob studia individuálního s omezenou povinností návštěvy předmětů všeobecnějšího charakteru. Vyvíjí vzdělávací a propagační aktivity, k nimž náleží i sobotní kurzy pro širší veřejnost. Pedagogové seznamují zájemce s nejnovějšími metodami výuky hry na nástroje smyčcové, dechové i klavír – vždy v dobovém kontextu. Jedním z posledních úspěchů je umístění mezi vítězi 12. ročníku ankety Brno TOP 100, pořádané magazínem Brno Business et Style z vydavatelství CCB.
Funkce brněnské konzervatoře měla vždy v historii nezaměnitelný a ojedinělý význam; jeho důležitost se nemění – i dnes je oázou šíření etických životních motivací; vyvažuje převládající extrémně pragmatické principy současnosti.
