Málokterá osobnost české muzikologie 2. poloviny 20. století se v mezinárodním měřítku dočkala takového uznání jako doc. PhDr. Jaromír Černý, CSc., jehož nedožité osmdesáté narozeniny si letos připomínáme (24. 3. 1939 – 11. 2. 2012). Při této vzácné příležitosti není od věci v krátkosti připomenout jeho zásadní a trvalý přínos české i světové hudební historiografii. Přehlédneme-li s časovým odstupem Černého muzikologické dílo, vše se na první pohled jeví jako přirozený a samozřejmý proces odborného zrání, jež bylo korunováno věhlasnými vědeckými objevy, představenými v četných studiích nebo kritických edicích, a publikovanými doma i v zahraničí. K tomuto cíli však vedla cesta, během níž vedle pedagogického vlivu a Černého neuvěřitelné píle a vytrvalosti sehrála svou roli také notná dávka štěstí a náhody.
Nechybělo mnoho a Černého odborná dráha by vlastně ani nezačala, neboť v přijímacím řízení na Filozofickou fakultu Karlovy Univerzity byl jako syn bývalého živnostníka společensky nežádoucí osobou a svůj „buržoazní původ“ musel nejdříve „odčinit“ dvouletou dělnickou prací ve stavebnictví. Až poté byl přijat k externímu studiu hudební vědy, jehož tematické zaměření ovšem zpočátku nesměřovalo k hudební kultuře středověku a renesance, nýbrž k hudbě romantické. Svědčí o tom jeho obsáhlá diplomová práce Klavírní dílo Bedřicha Smetany a představitelů klavírní hudby 19. stol. Příspěvek ke srovnání vývoje a slohu klavírní tvorby Smetanovy, Schumannovy, Lisztovy a Chopinovy z roku 1964.
Po absolutoriu se stal asistentem profesora Františka Mužíka, který v Černého příklonu ke starší české hudbě sehrál zásadní úlohu. Počínaje rokem 1966, kdy vyšel jeho precizně vypracovaný a dodnes nepřekonaný Katalog hudebních rukopisů muzea v Hradci Králové, publikoval zejména v katederním sborníku Miscellanea musicologica rozsáhlé a objevné studie a kritické edice k dějinám středověkého vícehlasu v českých zemích, v nichž na základě detailního analytického studia „překreslil“ dosavadní obraz daný z velké části nepochopením, ba dezinterpretací pramenů a zasadil vývoj vícehlasu na našem území do širšího středoevropského kontextu. K těmto pracím pak přibývaly články v dalších odborných periodikách a konferenčních sbornících doma i v zahraničí. Zahraničím ovšem rozumějme převážně země bývalého socialistického bloku v čele s Polskem, které v době komunistické totality skýtalo ojedinělou možnost pravidelného kontaktu se západními muzikology na renomované konferenci o staré hudbě v severopolské Bydhošti. V Polsku také Jaromír Černý navázal dlouholeté kolegiální vztahy s tamějšími specialisty na starší hudbu.
S Polskem je také svázán Černého nejvýznamnější přínos oboru. Jak sám říkával (a konec konců i napsal), jednoho teplého letního večera se mu z hravé četby textu vícetextového moteta Veni vere illustrator – Pneuma eucaristarum – Paraclito tripudia – Dator eya graciarum „vyloupl“ sice již tušený, ale do té doby zcela neznámý autor Petrus Wilhelmi de Grudencz (c1400-1480), pocházející ze severopolské Grudziądze (mimochodem ležící ve stejném vojvodství jako Bydhošť). Kritické vydání Petrových děl z pera Jaromíra Černého je právem jedním z největších mezinárodních úspěchů české muzikologie. Uznání jeho odborných kvalit není nutno poměřovat jen počtem citací ve specializované literatuře, ale i skutečností, že byl – jako dosud jediný český muzikolog – zvolen do výboru Mezinárodní společnosti pro hudební vědu.
Kromě odborné práce se Černý intenzivně věnoval také hudebně-kritické činnosti a popularizaci v rozhlase. V tehdejších hudebních časopisech i denním tisku bychom našli jeho břitké a nekompromisní kritické postřehy, které výkonní umělci často nesli velmi nelibě. Stejně nesmlouvavým kritikem a polemikem ovšem byl i v odborných diskusích vedených na stránkách časopisu Hudební věda. Velké úsilí vyvíjel i v rámci Společnosti pro starou hudbu, založené roku 1983. Zde se podílel na přípravě tzv. Studií staré hudby, spočívajících v praktickém provádění spartací skladeb z pramenů dochovaných na českém území. Účastnil se i letních škol staré hudby v Kroměříži. Vedle toho byl aktivním spoluorganizátorem konferencí a kolokvií věnovaných různým aspektům starší české hudby (některé z pronesených referátů byly poté publikovány v již zmiňovaném časopise Hudební věda).
Nelze ovšem pominout ani Černého pedagogickou činnost na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, která byla – tak říkajíc – jeho denním chlebem. Za více než čtyřicetiletou učitelskou dráhu vychoval řadu žáků (neformálně nazývaných „Černého školou“), z nichž mnozí působí v oboru dodnes a přispívají k rozvoji výzkumu hudby období středověku a renesance v českých zemích.
Bezmála padesátiletá kariéra Jaromíra Černého se uzavřela náhle a nečekaně. Jeho dalším velkým štěstím byl fakt, že stihl říci to podstatné. To nejpodstatnější – shrnutí autorova celoživotního odborného zájmu – ovšem zůstalo v rozsáhlém rukopise, který byl připraven k odevzdání do tisku již na podzim roku 1989, ale ve víru porevolučních událostí z realizace knihy nakonec sešlo. Ve výročním roce Černého nedožitých osmdesátých narozenin si toto chef-dʼoeuvre české muzikologie díky nakladatelství Koniasch Latin Press bude moci konečně najít své čtenáře.
