Když Karlu Halířovi při narození předpovídaly sudičky jeho životní osud, byly k němu laskavé a velmi štědré. Pouze jeho časově vymezenou životní pouť slíbily po jejím skončení nahradit lidmi, kteří ani potom nezapomenou na lásku a krásu, které ve svém životě svým uměním kolem sebe rozdával. Karel Halíř se narodil v roce 1859 ve Vrchlabí, obdarovaný mimořádným talentem, který mu umožnil již v osmi letech přijetí na Pražskou konzervatoř, kde se stal v roce 1867 žákem profesora Antonína Bennewitze. Po absolutoriu v roce 1873 pokračoval ve studiu ještě do roku 1875 v Berlíně u slavného Josepha Joachima. Pro Halíře to byl životně důležitý kontakt, který ovlivnil jeho další uměleckou dráhu. Dosavadní a další výsledky interpretační činnosti,(představíme-li si jeho mládí), nám mohou připomenout Halířova bezprostředního předchůdce, Ferdinanda Lauba, kterého tentýž Joachim označoval za jeden z vrcholných zjevů mezi tehdejšími žijícími evropskými houslisty. Stačí nám k takovému srovnání již pouhý výčet Halířovy další působnosti. Již v roce 1876 se stal sólistou Bilseova orchestru při velkém koncertním turné v Německu a Rusku. Od roku 1879 byl koncertním mistrem v Královci, v letech 1880 – 1881 koncertním mistrem soukromé kapely barona Dervize v Nizze-Luganu. To bylo prestižní hudební sdružení, které přitahovalo ty nejlepší současné interprety. Náš houslista Jan Sitt, profesor Hanuš Wihan i František Ondříček a jiní byli s tímto tělesem v kontaktu. V roce 1881 byl mladý Halíř pozván Pražskou konzervatoří, aby účinkoval na jejím veřejném orchestrálním koncertě 20. března jako sólista. Pak působil u mannheimského dvorního divadla a od roku 1883 se stal koncertním mistrem dvorní kapely ve Výmaru, kde mimo toho již vyučoval také hru na housle na velkovévodské hudební škole. Když v roce 1892 Pražská konzervatoř potřebovala dalšího učitele houslí, obrátila se na: „vynikajícího žáka Bennewitze Karla Halíře, který však nechtěl opustit své skvělé postavení ve Výmaru“. (Uvádí „Sborník k 100. Výročí ústavu“). Stejně neúspěšně bylo jednáno s Ondříčkem, a teprve potom se Ševčíkem, který byl úspěšným pedagogem v Kyjevě, ale nabídku přijal. Karel Halíř koncertoval úspěšně v zemích Evropy i v USA. V Německu hrál poprvé koncert Čajkovského, s jehož vynikající interpretací si také tvořil pověst jednoho z nejlepších světových houslistů. Od roku 1893 byl koncertním mistrem dvorní opery v Berlíně a zároveň byl jmenován profesorem houslí na Vysoké hudební škole. V roce 1897 se stal sekundistou v Joachimově kvartetu. Pozoruhodná je jeho účast při obnovené premiéře Sibeliova koncertu, který autor od základu přepracoval. Bylo to na koncertě v Berlíně, 19. října 1905 za řízení Richarda Strausse. Karel Halíř zemřel v prosinci 1909 v Berlíně. Výjimečným způsobem ovlivňoval život a další vývoj hudebního světového umění. Vítáme proto o to více projekt Společnosti Karla Halíře, která iniciovala koncerty připomínající tohoto velkého houslistu – 13. října ve Vrchlabí, kdy uplyne 120 let od Halířova vystoupení na koncertě v rodném městě, 14. října v Praze (Sál B. Martinů, HAMU – 20 hod.) a 16. října v německém Weimaru. Za přispění současných předních interpretačních umělců, kterými jsou Ivan Ženatý, Ulrika Strömstedt, Joan Pagés a Stanislav Bogunia, nám tuto skvělou osobnost české houslové školy vrátí do současnosti. Vznik projektu podpořili: Josef Suk, mistr houslař Jan Špidlen a ředitel Pražské konzervatoře Pavel Trojan.
