Na podzim se vrací na scénu Janáčkovy opery Národního divadla Brno produkce opery Káťa Kabanová Leoše Janáčka, která zaznamenala úspěch na 5. mezinárodním divadelním a hudebním festivalu Janáček Brno 2016. Do konce roku se hraje v moravské metropoli již jen ve dnech 21. a 22. listopadu 2016. Hudebně operu nastudoval nadějný mladý slovenský dirigent Ondrej Olos. Slavnostní premiéra se konala 7. října 2016 v Janáčkově divadle. Dílo je uváděno v režii významného kanadského tvůrce Roberta Carsena, jehož inscenace vznikla původně pro Vlámskou operu, kde byla uvedena v roce 2004. Hlavním vlastníkem licence je Opera Vlaanderen, Antverpy / Gent. Tříaktová opera Káťa Kabanová komponovaná a psaná Janáčkem podle předlohy pětiaktového ruského dramatu Bouře (1859) Alexandra Nikolajeviče Ostrovského se hrála u nás v posledních letech s velkým úspěchem v Národním divadle v Praze, kde ji inscenoval světoznámý americký režisér Robert Wilson na bázi svých specifických postupů jevištní estetiky minimalismu a formalismu, hudebně operu nastudoval v roce 2010 Tomáš Netopil, tehdejší šéfdirigent Orchestru Národního divadla.
Velmi pozitivní ohlas již na 3. mezinárodním divadelním a hudebním festivalu Janáček Brno 2012 sklidila rovněž produkce Opery Národního divadla moravskoslezského v režii Jiřího Nekvasila, realizovaná v tandemu se scénografem Danielem Dvořákem, jenž navrhl pro operní příběh Káti Kabanové komorní prostor, s Orchestrem NDM dílo výborně nastudoval dirigent Robert Jindra. Na festivalu byla tehdy velmi zajímavá konfrontace stejné opery v moderní režii legendárního německého režiséra Harryho Kupfera, na představení nizozemské scény Opera Zuid z Maastrichtu participoval Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno se skvělým dirigentem Stefanem Veselkou (viz Harmonie 1/2013, str. 64 – 65). Jejich mezinárodní spolupráce byla velmi přínosná.
Současné uvedení opery Káťa Kabanová v režii Roberta Carsena na scéně Janáčkova divadla Národního divadla Brno asociuje podobnost s jevištními koncepcemi dvou významných inscenací. V historii Vídeňské státní opery byla zařazena na repertoár v sezoně 1974/1975 opera v pojetí německého režiséra Joachima Herze v hudebním nastudování Jánose Kulky a v letech 1991 – 1992 se hrála v obnoveném nastudování, v němž pod taktovkou Ulfa Schirmera excelovala v titulní roli americká sopranistka Nancy Gustafson. Obě Herzovy premiéry byly úspěšné, vedle pěveckého obsazení si obdiv získal scénický koncept, jenž symbolicky zachycoval obraz Kátiny emocionální lability a bezvýchodnosti na řece Volze, řešený Herzovým týmem v podobě křížového dřevěného chodníčku na vodě.
Na sklonku sezony 2010/2011, kdy Vídeňská státní opera zahájila nový inscenační cyklus zaměřený na prezentaci oper Leoše Janáčka, rozhodla se již pro novou inscenaci. Francouzský režisér André Engel přenesl příběh Káti Kabanové se scénografem Nickym Rietim do New Yorku konce 40. a počátku 50. let 20. století, kam přicházela tehdy silná vlna emigrantů. Ve čtvrti nazvané Malá Oděsa nechal rozehrát celou Janáčkovu operu. Zajímavé bylo, že na premiéře 17. června 2011 předčila Janice Watson v titulní roli pěvecky i herecky na scéně její německá kolegyně, mezzosopranistka Stephanie Houtzeel v hlavní roli Varvary (viz Harmonie 8/2011, str. 41 – 42). Tehdejší generální ředitel Vídeňské státní opery Rakušan Franz Welser – Möst dovedl Orchestr Vídeňské státní opery k velkému výkonu.
Aktuální hudební nastudování dirigenta Ondreje Olose je dobré, dramatické obrazy vystavěl na emocionálních proporcích, které udržoval v neustálém vnitřním napětí. Znění nechyběla typická skladatelova syrovost, lyrika i dramatická hořkost vztahů. Carsenova režie sklidila v moravské metropoli velké ovace (viz Harmonie web 12.10. 2016), jevištní koncept proměnlivého řešení s moly na vodě mnohé návštěvníky oslnil. V širším mezinárodním srovnání nenabídl Carsen objevné režijní pojetí. Z pohledu znění Janáčkovy hudby je jeho produkce přínosná. Nadčasová scéna oproštěná od velkých kulis strhává více pozornost na dění a znění. Scénograf a kostýmní výtvarník Patrick Kinmonth společně s režisérem upřednostnili spektrum chladných barev promítaných na pozadí, odrážejících symbolicky emocionální stavy postav a situací hudebního dramatu. V Národním divadle v Praze Robert Wilson svým minimalistickým přístupem a formálním vizuálním pojetím s oproštěním od kulis a rekvizit, až na nezbytné klíčové scénické výjimky, dokázal se svým typickým akcentem na projekční plochy a prázdnotu scény vystoupit do popředí krásu hudby.
Když se Janáčkova opera Káťa Kabanová vrátila po osmnácti letech opět do Národního divadla v Praze po produkci režiséra Karla Jerneka se scénou Josefa Svobody, rozehrál ji v roce 2010 Robert Wilson v chladné atmosféře tonálního koloritu prostředí severských zemí Dánska a Norska, které se mu asociativně vracely při hledání klíče uchopení Janáčkova díla. Na scéně dominoval u Wilsona v ND zadní prospekt měnící pozvolna odstíny studených barev. Akcent kladl režisér a scénograf s designérem světla A. J. Weissbardem na motiv polární záře a interpretaci díla zasadil Wilson do koloritu kontrapunktu světlé a tmavé, s odstíny světle modré, modravě šedé a šedivé. I když Wilson své divadelní principy staví na teorii, že tělo se pohybuje mnohem rychleji než myšlenky a pracuje „umělým způsobem,“ o němž sám tvrdí, že je ve skutečnosti realističtější než skutečnost, stylizuje gesta postav s milimetrovou přesností a v pohybech pěvců odhaluje pestrou škálu mimiky.
Tvárnost mimiky v Carsenově režii nehraje téměř žádnou roli, u pěvců je její škála velmi omezena, světelný designér Peter van Praet ji na scéně Janáčkova divadla zcela ponořil do ponurého osvětlení. Ve srovnání s mistrovskou světelnou režií Roberta Wilsona a A. J. Weissbarda, kterou navrhli pro operu Káťa Kabanová v ND, má Praetův design velmi nízkou úroveň, i když zrcadlení pohybu a projekce z vodní lázně na jevišti, působí efektně, nejsou povrchní a kompaktní ke zvolenému pojetí. V Praze i Brně zazářila pěvecky sopranistka Eva Urbanová v roli Marfy Ignatěvny Kabanové, kterou zpívá bravurně a dlouhodobě potvrzuje své kvality operní divy. Postavu procítila velkoryse v polohách zlosti a despotického nadhledu. Více vynikla v Národním divadle, kde ji Wilson dopřál více světla a lepší pozice v aranžmá, její zpěv a ztvárnění charakteru postavy byly pro mnohé posluchače velkým zážitkem. V Janáčkově divadle zpívá titulní roli sopranistka Pavla Vykopalová, která obdařila postavu Káti silným charakterem, ženskou křehkostí, jemným hlasem a lyrickým vnitřním svárem. Libreto v českém jazyce zpívají v hlavních rolích v Brně dobře zahraniční pěvci. Borise Grigorjeviče ztvárnil dánský tenorista Magnus Vigilius s působivým romantickým prožitkem, slabší charakter Tichona Ivanyče Kabanova hraje italský tenorista Gianluca Zampieri distingovaně. Mezzosopranistka Lenka Čermáková vtiskla Varvaře eleganci, energii a výraznou vnitřní dynamiku. Tenorista Petr Levíček ztělesnil Váňu Kudrjáše s lehkomyslnou hravostí a basista Jiří Sulženko dodal postavě Savjela Prokofjeviče Dikoje hrubší melancholické rysy. Vizuálně i hudebně má produkce opery Káťa Kabanová v Janáčkově divadle silnou gradaci a návštěva představení může být pro mnohé posluchače zážitkem.
