Jestliže někdo – vesměs více či méně pod třicet let věku – debutuje na festivalu Dvořákova Praha, není to rozhodně žádný zelenáč. Ukázalo se to minulých letech, kdy na koncertu v rámci Dne D vystoupily takové mladé hvězdy ze světa, jako je klavírista Federico Colli. A zatímco ten právě o uplynulém víkendu poprvé uspěl v Royal Albert Hall, páteční večer 22. 9. 2017 patřil ve Dvořákově síni Rudolfina kvartetu mladých Češek a Čechů. Jmenovitě hornistce Kateřině Javůrkové, houslistce Olze Šroubkové, tenoristovi Petru Nekorancovi a varhaníkovi Pavlu Svobodovi. Výčet jejich nedávných vítězství ve světě či doma je působivý: soutěž ARD v Mnichově, Mezinárodní soutěž Pražského jara, náročná klání v Barceloně či v Lipsku. A tak se moje první otázka při hovoru z jeviště po potlesku, nemohla týkat ničeho jiného než jejich pocitů při soutěžení, které kdysi Bartók odmítl slovy, že „dostihy jsou jen pro koně“… Přitom má ale dnes, v ohromné konkurenci, významný vavřín cenu zlata.
„Pro mě je při soutěžním hraní nejpodstatnější, jestli z něj mám dobrý pocit já sama. Jak s tím naloží porota, je její věc,“ prohlásila Olinka Šroubková s příznačnou sebejistotou, kterou však záhy relativizovala konstatováním, že její nejkrásnější zážitek z vystoupení je přece jenom ten, který se týká čerstvého triumfu na Pražském jaru 2017.
To Petr Nekoranec se za suveréna nepovažuje: „Přiznávám přede všemi,“ rozhlédl se po slušně zaplněném hledišti, v němž mělo mnoho diváků o názory mladých zájem, „že trémou občas trpím. Soutěže, jak známo, se vlečou od jednoho vyřazovacího kola ke druhému, a jak se počet postupujících ztenčuje, člověk pociťuje napětí…“ Jak se tedy tak zodpovědný pěvec vyrovnal se stresem, který jej – byť nešlo o soutěž – potkal letos v červnu v New Yorku? „Ta situace na mě dopadla tak rychle, že jsem naštěstí neměl čas se začít bát. Šlo o zahajovací koncert cyklu letních recitálů Metropolitní opery v Central Parku a na poslední chvíli mi zavolali, že onemocněl kolega Costello a ať nastoupím. Obavu jsem měl snad jedině z toho, aby můj hlas ten nápor vydržel, protože zrovna v těch dnech jsem měl několik dalších vystoupení. Ale smlouvu mi v MET nezrušili, tak bylo snad všechno v pořádku.“
Mluvě o záskocích, dal Pavel Svoboda tomuto tématu přednost před vzpomínkou na svůj lipský úspěch: „Před časem jsem se dostal ke kuriózní příležitosti,“ vybavil si zážitek z dalekých krajů. „Šlo o koncert v kolumbijské Bogotě, kde musela svou účast zrušit japonská varhanice. Takže to byla svého druhu exotika.“ Jaké tam byly varhany? „Dobré, ale raději se zmíním o jiných, sídlících naopak za bukem, v německém Freibergu. Ty mě naprosto oslnily. A protože pochází od stejné firmy jako ty, které budou instalovány v chrámu sv. Víta, je to moc dobrá zpráva nejen pro mě…“
Je pravdou, že právě snaha uspět učinila z Katky Javůrkové soutěživého tvora, který cvičí do roztrhání těla? „Samotnou mě udivilo, jak jsem se do toho opřela,“ připustila za pobavené reakce publika, které si celý aftertalk slyšitelně užívalo. „Většinou nacvičuji tady, v Rudolfinu, kde má Česká filharmonie své zázemí. Doma už tolik ne, protože toho jsem si kdysi pod otcovým dohledem užila až až. Ale před touhle soutěží jsem využívala každé chvíle.“
Kateřinina interpretace Messiaenova Volání z kaňonu do nebes, kde lesní roh musí v závěru napodobovat i zvuky čínského drozda či střízlíka kaňonového, byla 22. září velice působivá: do ztemnělého sálu zářily jen svíce a její bílé šaty. Olince, naopak v černém, se tóny náročné sonáty pro sólové housle od Eugèna Ysaÿe, věnované jeho současníkovi Josephu Szigetimu, rozběhly hravě i dravě. A Petr se blýskl odvahou, s níž o dvě skladby pro tento večer požádal soudobého, teprve sedmadvacetiletého skladatele Jiřího Najvara: „Přemýšlel jsem, co na Dvořákově Praze zazpívat,“ vysvětlil, „že by něco ze Stabat Mater? Ale bez sboru, jen s varhanami? A tak jsem požádal svého kamaráda o pomoc…“ Nápadem přispěl ke zdaru večera i Pavel Svoboda – odehrál stejný repertoár, jakého se osmnáctiletý Antonín Dvořák zhostil roku 1859 při svém absolventském koncertu na varhanické škole. Kromě svých dvou kompozic si tehdy troufl na náročnou Bachovu fugu a preludium a moll: „Musím smeknout, protože ten Dvořák fakt nebyl žádné ořezávátko…“
To jsme si oddychli, že festival není věnován jen tak někomu!
