„Jaká zvláštní síla, zase začínám žít,“ zpívala umírající Violetta a nám se chtělo plakat. Smíchy. Oděsa sice nepatří mezi klíčová místa na mapě operního světa, ale vyrazit si do tamního Národního akademického divadla opery a baletu bylo při krátké návštěvě ukrajinského letoviska kulturní povinností. Její naplnění přineslo zážitek, odrážející kosmopolitnost černomořského přístavu i rozporuplnost ukrajinské – a tedy postsovětské – reality. Když do Oděsy vyrazíte vlakem, předznamenáním je už nádražní hala v příhraničním Čopu: nad hlavou vám visí velkolepý hvězdicový podhled s více než dvěma stovkami zářivek, z nichž nesvítí jediná.
Interiér divadla září především bělostnými sochami a zlacenými ornamenty, budova ze sklonku 19. století nijak neskrývá, že ji navrhovali vídeňští architekti. Zvenčí připomene Stavovské divadlo, kdyby ho někdo zprohýbal do vánočního rohlíčku, a uvnitř už začíná být živo. Je sobota večer a hrát se bude La Traviata. Konzervativní volba, ale termín návštěvy si nevybírá a navíc – když chcete zjistit kompetentnost nějaké restaurace, objednáte si prostě Caesar salát.
Pod stropem, pamatujícím Šaljapina, bylo záhy jasné, že tady Itálii míchají po svém. Jen co skončil muzakový beat, podbarvující usedání do hlediště, nahradil ho zvuk, se kterým nám bylo souzeno se teprve důkladně seznámit. Prozatím jsme se smířili s odhadem, že je do sálu vzduchotechnikou vháněna extra porce kyslíku. Vždyť i provařená opera může v excelentním provedení brát dech nejenom pěvcům!
Nastudování začalo slibně. Opona šla nahoru a odkryla pohled do Violettina salonu, kde si honosná kurtizána na gramofonu přehrávala – předehru. Ořezané reprodukované frekvence posléze převzal a rozšířil orchestr, jediná umělecká konstanta večera: hráli výborně i ve chvílích, kdy se produkce spikla proti nim. Například skrze záběry z generálky, promítané na scénu coby Violettiny vzpomínky. Prvoplánový nápad nabral grády díky promítačům, kteří dostávali pokyn ke spuštění projekce hlasitou vysílačkou, a neméně hlasitě si po úspěšném odbavení záběrů notovali, jak to dnes běží všechno bez větších zádrhelů.
Postupně jsme začali chápat, že v Oděské opeře není zádrhelem, když jevištní konstrukce vstupuje na scénu za skřípotu, srovnatelného jen s některými slabšími momenty sopranistky v roli Violetty. Že nikoho nevyvede z míry, když se po druhém dějství v sále zapomene rozsvítit. A že je naprosto přirozené, když se ze vzduchotechniky vyklubou obyčejné větráky, které do kulis posílají jemný vánek a jejich vrcholná chvíle přijde až ve čtvrtém dějství. Že má Traviata jenom tři? Pojďme raději na chlebíček.
Už o první přestávce jsme využili strategické pozice naší lóže a jako první se dostali k občerstvení. Místní veky s lososovým kaviárem šly na dračku, my se spokojili se šampaňským, srkaným u potutelné hry na módní policii. V pestrosti večerních úborů má i jinak uvolněná tuzemská operní scéna rozhodně co dohánět! Vedle obdivuhodných kreací na míru i neméně obdivuhodných kreací nepadnoucích byl k vidění například pán v mikině NASA, dáma v šatech, které si patrně přivezla ze zájezdu do Madal Bal, nebo mladík v nefalšované sportovní šusťákovce. Na lososa kupodivu nečekal ve slovanském dřepu.
Při návratu do sálu nás lehce zaskočilo, že ze dveří lóže zmizela klika, ale byla zrovna potřeba u lóže sousední. Snad to byla něčí milosrdná snaha ušetřit nás další estetické újmy, ale místo té pouze přicházely další a další momenty údivu. Nebylo například jasné, proč se na scéně objevili dva pejsci, jen aby byli po chvíli zase odvedeni a nikdy více nespatřeni – sólisté nesehnali hlídání? Stejně tak výkon některých tanečníků na Flořině večírku vzbudil podezření, zda-li není dnešní večer předkolem castingu do soutěže Ukrajina má talent.
Tleskalo se však často (jednou dokonce před dozpíváním árie) a největší výkon podala entuziastická část publika po konci třetího dějství, které bylo ve skutečnosti koncem druhého, přepůleného přestávkou. Snaha vytleskat účinkující zpátky na scénu naštěstí netrvala dlouho a my mohli v extra přestávce nabrat síly, o kterých jsme ještě netušili, jak moc je budeme potřebovat.
Opona šla nahoru a odkryla scénu ne nepodobnou minimalistickému úvodu. Tentokrát byl salon zcela zahalen obří černou plachtou, nadouvanou větráky puštěnými na výkon tak plný, že ho neudolala ani Violetta, ani orchestr. Rachot úspěšně vystavěl atmosféru kabiny startujícího Boeingu 747, nebo možná křtu nové kazety ambientního labelu Genot Centre. Snažili jsme se Violettě odezírat ze rtů, ale rozumět už nebylo ani promítačům, jakkoli ve svých vysílačkách přidali na horlivosti.
Nejdřív mi bylo za účinkující trapně, ale pak mi došlo, že je jim obludná absurdita hlučících větráků patrně… jedno. Nebo jsem nepochopil umělecký záměr, kdy větráky představovaly selhávající plíce hlavní hrdinky? Když spolu s Alfredem zpívala o odchodu z Paříže, myšlenky na odchod v jakékoli formě mi připadaly jako ten nejlepší nápad.
Ani v nejmenším však nelituji, že jsme zůstali až do konce. V lecčems to byl večer živelnější, než lze zažít ve slovutnějších operních domech, a jakkoli se šusťáky nesouhlasím tak nějak všeobecně, vždycky se budu voltairovsky bít za číkoli právo je obléknout klidně i na Verdiho. Ostatně, nemám iluze o finančních poměrech v ukrajinské kultuře i společnosti, a když jsem si na zpáteční cestě dával v Čopu výborné kafe za zhruba třináct korun, hlavou mi v ozvěnách nezněly větráky, ale Violettina slova, vzdorující všemu rachotu světa: „Jestliže ještě žiji – věř, že bolest nezabíjí.“
