K této letně krátké poznámce mě přivedly oprávněné i plané diskuse o panteonu Národního muzea, které hlavy tam být mají a které ne. Kdo by asi měl být v panteonu české hudby, přičemž úvodním kritériem je, že umělec je na pravdě Boží? Nesporná je svatá trojice české hudby – Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bedřich Smetana. Určitě by se odborná a laická veřejnost shodla, že v panteonu musejí být hlavy skladatelů Bohuslava Martinů, Vítězslava Nováka a Josefa Suka. Podle mého přesvědčení by tam však patřili i další osobnosti, které v různých historických obdobích významně přispěly do současné naší i světové hudební kultury: skladatelé Jan Dismas Zelenka, Václav Jan Křtitel Tomášek, Jaroslav Ježek, Pavel Haas, Miloslav Kabeláč, Petr Eben, dirigenti Rafael Kubelík, Václav Talich, Karel Ančerl, houslista Josef Suk, klavírista Rudolf Firkušný, pěvkyně Ema Destinnová, teoretik Vladimír Helfert… Jenže jiní by právem mohli namítat, proč tam nejsou Antonín Rejcha, Václav Neumann, Václav Smetáček, Alois Klíma, Břetislav Bakala, František Jílek, Hans Krása, Klement a Milan Slavičtí, Jan Kubelík, Jaroslav Kocian, Ivan Moravec, Josef Páleníček, Luboš Fišer, Karel Pravoslav Sádlo, Jarmila Novotná, Beno Blachut, Josef Svoboda, Jiří Bělohlávek…
Navíc do hry o místo v panteonu, vizitce dovnitř i vně našich hranic, vstupují i názory na podstatu, smysluplnost a směřování hudby. Jedním z nich je i překvapující výrok jednoho hudebního manažera, který jsem před časem slyšel: česká hudba se světovým dosahem prý skončila v oboru kompozice rokem 1959, tedy odchodem Bohuslava Martinů. Chudák Kabeláč a další géniové české hudby… Osídlit jakýkoliv panteon je ošemetná věc. Berme proto diskusi ohledně toho národně muzeálního s kritickým odstupem.
