Tato v podstatě ducha prostá otázka se objevuje každý rok. Zbytečná je jednak kvůli vymezení vůči nejkomerčnější filmové soutěži světa, jednak kvůli soutěžení samému. V podstatě jde hlavně o byznys, pak o národní zájmy a pak také o kvalitu samotných nahrávek. Na počátku každého roku vynesou soudy dvě hlavní „cenění“ – The Gramophone Awards, v nichž je více kreditu, a Grammy, kde je více byznysu.
Porota The Gramophone Awards (založeno 1977) vybrala za nahrávku roku Brahmsovy symfonie (Gewandhaus Orchestra, Decca). V podstatě zasloužené vítězství a zadostiučinění pro dirigenta Richarda Chaillyho, leč byl bych velmi překvapen, kdyby mu to pomohlo k vysněnému vedení Berlínské filharmonie či Vídeňské státní opery. Bude zajímavé sledovat, jak uspěje jeho v únoru 2015 u stejného labelu a stejným orchestrem vydaná nahrávka Brahmsových serenád… Jako vždy zabodovaly významné labely střední ekonomické síly, které však vyzařují značnou kreativitu – Hyperion (C. P. E. Bach: Württemberg Sonatas v podání výborného cembalisty Mahana Esfahaniho), Harmonia mundi (opět C. P. E. Bach: Magnificat, Heilig ist Gott, Symphony in D major, RIAS Kammerchor, Akademie für Alte Musik Berlin),Chandos (Prokofjev: Complete Piano Concertos, Jean-Efflam Cavouzet, BBC Philharmonic Orchestra, Gianandrea Noseda) a český Supraphon (nejlepší komorní nahrávkou roku 2014 je Schubert v podání Kvarteta Pavla Haase). Zajímavou perličkou je rekonstrukce Mozartova Requiem z 10. 12. 1791 (Linn, Dunedin Consort, John Butt a sólisté) a velmi přínosné jsou vítězné nahrávky – Benjamin: Written on Skin (DVD, Opus Arte) a Marenzio: Primo libro di madrigali (Glossa, La Compagnia del Madrigale). Ceny pro instrumentální titul Mompou s exotickým nátěrem (klavírista Arcadi Volodos) a pro operního Ravela – L’heure espagnole, L’enfant et les sortilèges – je buďto projevem neschopnosti poroty nebo vyprahlosti (tvůrčí nebo ekonomické) vydavatelů. Cenu Umělec roku dostal houslista Leonidas Kavakos právem, protože v krátké době realizoval několik skvělých nahrávek, ve správných rukou je i Cena za celoživotní dílo – flétnista sir James Galway. Cena pro Label roku pro malou skotskou firmu Delphian je britská podpora domácímu mladému (2000) týmu nadšených producentů. (Právě tak by ji mohlo dostat deset jiných labelů Evropy.) Cena Mladý umělec roku 2014 připadla Nightingale String Quartet, půvabné čtveřici Dánek, které začaly spolu hrát pod slavičím logem v roce 2007 a zatím toho mnoho ve světě neukázaly. Po Evropě (i u nás) bych našel nemálo souborů i sólistů, kterým bych takový titul bez uzardění udělil. Zajímalo by mě, jak se takový vítěz vybírá.
Dalším „oscarem“ klasické hudby jsou americké Grammy, jež byly letos vyhlášeny po 57. Ocenění pro klasickou hudbu byla tradičně zařazena téměř na konec 83 kategorií. Jestliže v Británii často povýší domácí hudbu a vydavatele, za Atlantikem samozřejmě milují americké produkty. A tak módní John Adams se City Noir (Nonesuch) porazil těžké soupeře z Evropy (Janáčka v podání Manfreda Honecka a Pittsburgh Symphony a Schumannovy symfonie v interpretaci Simona Rattla a Berliner Philharmoniker) a idol USA – skvělá houslistka Hilary Hahn porazila svým přídavkovým albem (DGG) například nahrávku cellových sonát Bohuslava Martinů (BIS), která je při vší úctě k paní Hahn zajímavější. Podle mě nedokonalá operní nahrávka Charpentiera (La Descente D’Orphée Aux Enfers, CPO) porazila propracovanější tituly (Rameau: Hippolyte Et Aricie, William Christie, Orchestra Of The Age Of Enlightenment, Opus Arte; Strauss: Elektra, Christian Thielemann, Staatskapelle Dresden), Mozartovo Requiem (Linn Records), které uspělo v soutěži magazínu Gramophone, a Bachovy Matoušovy pašije (René Jacobs, Akademie für Alte Musik Berlin, Harmonia mundi) prohrály se The Sacred Spirit Of Russia (Harmonia mundi) a Daniil Trifonov nestačil se svým záznamem recitálu v Carnegie Hall na Play Jasona Vieauxe (Azica Records), což nechápu. Překvapivým (pro mě příjemným) vítězem kategorie Sólové vokální album se stala Anne Sofie Von Otter s albem Douce France (Naïve), o němž u nás vědí jen vokální sběratelé. Překonala mimo jiné Philippa Jarousského (Porpora: Arias) a Joyce DiDonato (Stella di Napoli). Cenu za nejlepší soudobou skladbu roku získal, jak jinak, Američan Adams. Nikoliv ovšem u nás známý John Coolidge Adams (1947), ale John Luther Adams (1953) – Become Ocean (Cantaloupe Music). Porazil pestrou směs skladatelů – Anna Clyne (Prince Of Clouds), George Crumb (Voices From The Heartland), Stephen Paulus (Concerto For Two Trumpets & Band), Roberto Sierra (Sinfonía No. 4).
Uspět v evropských nebo amerických „hudebních oscarech“ je pro umělce vzrušující, pro firmy skvělé, protože mohou lepit na CD a DVD působivé nálepky a více prodávat, pro posluchače je to však pouze jeden ze subjektivních signálů o kvalitě. Nakonec rozhodují vaše uši, zkušenosti, preference nebo další doporučení.
