V probíhající koncertní sezoně 2018/2019 si Berlínští filharmonikové – nejrepublikánštější z nejvýznamnějších symfonických orchestrů Spolkové republiky Německo – vládnou sami. Britský dirigent Simon Rattle (* 1955) opustil po šestnácti letech v čele berlínského orchestru post jeho šéfdirigenta (2002–2018), aby se ujal vedení Londýnského symfonického orchestru. Na nového uměleckého šéfa Berlínských filharmoniků se v metropoli nad Sprévou zatím čeká, než se pozice 19. srpna 2019 ujme rusko-rakouský dirigent s mnichovským domicilem Kirill Petrenko. Jak už tomu v dějinách prvního německého orchestru, k němuž je upřena mediální pozornost nejen celého světa tzv. klasické hudby, ale i německých a evropských (kulturních) politiků, bývalo a jistě i nadále bude, Petrenkova volba proběhla v červnu 2015 za enormního zájmu médií a s notnou dávkou ironie, zklamaných očekávání a překvapivých řešení.
Rakušan s ruskými kořeny
Brzy sedmačtyřicetiletý Kirill Garrijevič Petrenko se narodil 11. února 1972 v Sovětském svazu, konkrétně v západosibiřském Omsku, v rodině muzikoložky Olgy Davidovny Weintraub a houslisty Garriho Petrenka. V nelehkých časech před nástupem perestrojky si v jedenácti letech odbyl svůj křest ohněm na koncertním pódiu, a to za obligátním klavírem. V roce 1990 odešla rodina Petrenkova za lepším živobytím „na západ“, konkrétně do rakouské spolkové země Voralbersko, kde se stal otec členem tamějšího, spíše provinčního symfonického orchestru. Právě před Symfonickým orchestrem Voralberg sbíral první dirigentské zkušenosti mladý Kirill Petrenko.
Petrenkova dirigentská kariéra byla čítankově lineární a směřovala od prvních kapelnických zkušeností s regionálními rakouskými orchestry a tamějšími operními soubory až k dirigentským metám nejvyšším. V roce 1995 debutoval Petrenko jako autor hudebního nastudování Brittenovy opery Pojďme dělat operu (Let’s Make an Opera) v operním divadle ve Voralbergu. O dva roky později byl již od sezony 1997/1998 kapelníkem vídeňské Lidové opery, s jejímž souborem si troufl i na původní verzi Musorgského Borise Godunova.
Když v červenci 2002 třicetiletý Petrenko nastoupil své první berlínské angažmá v čele souboru Komické opery v Berlíně, rozhodně nepřebíral ansámbl, a zvláště jeho operní orchestr, v nejlepší formě. Petrenkův mnohoslibný předchůdce v úřadu generálního hudebního ředitele se v ansámblu zapsal přes hvězdný start spíše svou věčnou absencí než systematickou prací se souborem. První Petrenkovou premiérou bylo německé nastudování Smetanovy Prodané nevěsty v září 2002. S Komickou operou v Berlíně se po pěti úspěšných letech rozloučil v červenci 2007 posledním symfonickým koncertem a derniérou Lehárovy Země úsměvů. Mezi dvěma nastudováními komických oper či operet se rozprostřela nezapomenutelná Petrenkova éra, která nejenže vzkřísila soubor berlínské Komické opery k novému životu, ale zařadila jej hrdě po bok slavnějších berlínských operních souborů, mezi nimiž panovala letitá rivalita.
Malý velký muž s taktovkou
Sto šedesát centimetrů výšky, necelých sedmdesát kilogramů váhy, hnědé oči, kučeravé vlasy a jméno německo-italské wagnerovsko-straussovské sopranistky Anji Kampe jako možné životní partnerky, narozené v roce 1968 v tehdejší Německé demokratické republice. To jsou detaily, které se americkým médiím podařilo vypátrat o Petrenkově privátním životě. Dirigent si soukromí absolutně střeží, a to s podporou mediálního servisu Bavorské státní opery v Mnichově i Berlínských filharmoniků, které Petrenkův privátní život odmítají komentovat. Zatímco Petrenkův předchůdce sir Simon Rattle před médii neskrýval rodinné štěstí sdílené s českou mezzosopranistkou Magdalenou Koženou a jejich třemi dětmi, bezdětný Petrenko mlčí o svém soukromí, vztazích i názorech na privátní sféru. Ne tak o politice. V roce 2014 ostře odsoudil ruskou okupaci poloostrova Krym a připomněl právo každého státu na nedotknutelnost hranic.
Když Petrenko v roce 2005 poprvé sahal po titulu dirigenta roku časopisu Opernwelt (na prvním místě se tehdy umístil Pierre Boulez), kritika vyzvedávala dirigentovu schopnost dokonale koordinovat jednotlivé složky operní inscenace, lásku k detailu, rytmickou elasticitu a extrémně rozsáhlou výrazovou škálu. Petrenkův perfekcionismus je ovšem jen jednou z jeho nejkladnějších uměleckých vlastností. Berlíňané si zjevně dobře pamatují Petrenkovu náklonnost k souborovému divadlu a věrnost jednomu pracovnímu týmu. V době cestujících dirigentských hvězd to rozhodně není málo, spíše naopak.
Nejenže Petrenko na koncertním pódiu vyzařuje enormní nadšení z prostého tvoření hudebního zážitku, ale disponuje i nakažlivou schopností motivovat ke spontánnímu uměleckému výkonu i orchestrální hráče. Berlínští filharmonikové si od Petrenkova angažmá nejspíše právem slibují, že nebude sebestřednou hvězdou pódia, ale věrohodným komunikativním partnerem orchestru i jeho sólových hostů. Snad jen k románskému repertoáru má Petrenko interpretačně zatím daleko – vyhýbá se mu jako Donizettiho operám.
Zda se Petrenkovi podaří uhájit tajemství jeho soukromí, jak obstojí ve světle berlínských ramp a jaké stanovisko zaujme k nahrávacímu průmyslu, ukáží následující měsíce a léta. Jedno je však jisté – tento malý, kučeravý a pracovitý muž s taktovkou se velkých výzev rozhodně nebojí.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII I/2019 (koupit)
