Klavírní soutěž Pražského jara je dnes pravděpodobně nejvypjatější, nejnáročnější a nejsledovanější tuzemskou klavírní soutěží vůbec. Pořádá se od roku 1948 v různých časových intervalech, které kolísají mezi třemi až patnácti lety, a svou koncertní kariéru v ní zahájila řada našich i zahraničních pianistů. Do letošního, již jedenáctého ročníku se přihlásilo 66 mladých umělců, nakonec jich ale do Prahy přijelo „pouhých“ 50. Za pozornost určitě stojí jejich národnostní složení: 28 soutěžících, tedy víc než polovina (!), přiletělo z Korejské republiky, deset soutěžících bylo z České republiky, tři přijeli z Ruska, dva z Rumunska, po jednom soutěžícím byly zastoupeny Bulharsko, Francie, Izrael, Japonsko, Kanada, Polsko a Slovensko. Jejich výkony posuzovala porota v tomto složení: Ian Fountain (Velká Británie) – předseda, Giovanni Bellucci (Itálie), Martin Kasík (ČR), Ivan Klánský (ČR) – místopředseda, Marian Lapšanský (Slovensko), Katarzyna Popowa Zydroń (Polsko) a Dang Thai Son (Vietnam – Kanada).
První kolo proběhlo ve dnech 9. – 10. května v Sále Martinů na HAMU. Dvoudenní maraton, který pokaždé začínal ráno v 9:00 hod. a končil večer kolem 22:00 hod., byl pro mne po všech stránkách nesmírně zajímavý. Kvalitních soutěžních výkonů, které by si byly bývaly zasloužily postup, bylo tolik, že jsem upřímně litoval porotu, jež měla pro druhé kolo vybrat pouhých dvanáct soutěžících.
Mimořádně pozoruhodní byly korejští interpreti. O asijských pianistech se u nás traduje, že mají pouze výbornou techniku, ale jinak že hrají bez vnitřní přesvědčivosti. Tenhle názor se tu objevil před řadou let, v době, kdy asijští klavíristé začali dobývat evropská pódia. Kdo ale jen trochu detailněji sleduje vývoj pianistického umění, ví, že to není pravda – a už dlouho. Dnešní asijští klavíristé mívají nejen skvělou techniku (o jaké se většině našich pianistů může jen zdát), ale ti nejlepší hrají s přesvědčivostí a s osobním zaujetím stejně intenzívním jako klavíristé evropští, respektive američtí. A korejští soutěžící na letošním PJ toho byli skvělým dokladem (ostatně většina jich studovala nejen v Soulu, ale také – či především? – na nejrůznějších evropských a amerických hudebních učilištích).
Z osmadvaceti Korejců, kteří hráli v prvním kole, by si bývalo podle mého názoru zasloužilo postup do dalšího kola přinejmenším osmnáct. Z nich mne svým nevšedním projevem zvlášť upoutali Dong-Wan Ha, Kang-Un Kim, Sung-Jae Kim, Seomseung Lee, Seunghyun Lee, Jinhyung Park, Joo Hyeon Park a Chang Yong Shin. Čeští pianisté – a musím zdůraznit, že se z velké většiny jednalo o velmi hodnotné a kultivované výkony, které by samy o sobě v jiném kontextu zasloužily obdiv – působili vedle báječných Korejců v celkovém vyznění poněkud matně a bezbarvě. Výrazněji mne oslovili pouze dva z nich: Marek Kozák a mladičká, teprve sedmnáctiletá Natalie Schwamová.
Po skončení prvního kola bylo jasné, že se další „boj o medaile“ odehraje výhradně mezi Korejci, a že – vzhledem k tomu, že se na mezinárodních soutěžích občas trochu „zohledňují“ účastníci z pořadatelské země – můžeme v skrytu duše doufat v postup některého z našich kandidátů. Zohlednění se skutečně konalo, a to značně velkorysé: do druhého kola postoupilo pět našich klavíristů a sedm Korejců. Kdybychom úspěšnost měřili v procentech, pak česká „výprava“ dosáhla v I. kole 50% úspěšnosti, zatímco zahraniční účastníci dosáhli celkově pouhých 17,5%, samotní Korejci 25%. Svým způsobem by to mohla být skvělá vizitka pro tuzemské pianisty, ale nejsem si jistý, zda tento nepříliš pravděpodobný statistický detail prospěje mezinárodní reputaci soutěže PJ.
Přestože bylo možno po oba dny slyšet výtečné mladé umělce, zájem veřejnosti o první soutěžní kolo byl překvapivě malý – v Sále Martinů bylo posluchačů asi tolik, jako na nějaké bezvýznamné regionální přehlídce. Podvakrát ho nakrátko trochu víc naplnila místní klaka, která přišla „vytleskat“ tuzemského favorita, ale ta se ihned poté, co splnila svůj úkol, korporativně zvedla a odešla ze sálu, aniž by si poslechla někoho jiného. Což jednak nebylo nic zvlášť hezkého samo o sobě, jednak to nepříjemně zavánělo snahou o ovlivňování poroty.
Druhému kolu soutěže, které proběhlo v Sále Martinů 12. května, jsem bohužel nemohl být přítomen. Ale jeho výsledky potvrdily můj dojem z prvního kola: do finále postoupil jediný Čech – Marek Kozák, a tři pianisté korejští – Kyuho Han, Jun Ho Kim a Jinhyung Park.
Oba koncerty závěrečného soutěžního klání – 14. května odpoledne v 16:00 hod. a večer ve 20:00 hod. – přilákaly do Rudolfina mimořádně velké množství posluchačů. Dvořákova síň byla zaplněná do posledního místa, a to včetně varhanní empory, ba dokonce bylo ještě nutno přistavit židle podél zdí. A kdo přišel, určitě nelitoval. Kyuho Han přednesl Beethovenův Klavírní koncert č. 4 G dur neobyčejně poeticky, zpěvným tónem, s překrásně jiskřivými rychlými pasážemi a s neomylnou technikou. Marek Kozák zahrál Chopinův Klavírní koncert č. 1 e moll velmi korektně, ale přitom zároveň s obdivuhodným nadhledem. Oba tyto výborné výkony však překonali soutěžící, kteří předvedli své umění na večerní produkci. Její program byl shodou okolností naprosto stejný, jako odpoledne, takže posluchači, kteří navštívili oba koncerty, měli jedinečnou možnost porovnat u každého z obou klavírních koncertů dvě různé interpretace. Jun Ho Kim dovedl poetičnost Beethovenova Koncertu G dur na samu mez, kam je hudba vůbec schopna dojít. Kadence v první a ve třetí větě zněly jako pohádkové příběhy a při tichém zpěvu klavíru ve volné větě publikum zatajilo dech. Poté, co Jun Ho Kim dohrál, jsem nabyl dojmu, že v poetičnosti není možno jít dál. Ale dvacetiletý Jinhyung Park, nejmladší finalista soutěže, mě svým provedením Chopinova Koncertu e moll vyvedl z omylu. Proměnil skladbu v čirou poezii beze slov, fascinoval svou jemnou senzitivností, naprosto svobodnou prací s časem, lehkost jeho prstů evokovala motýlí let a jeho něžná kantiléna zněla jako hudba z jiného světa.
Konečné pořadí těchto čtyř soutěžících pak v podstatě odpovídalo tomu, jak zapůsobili ve finálním kole: první cenu získal Jinhyung Park, o druhé místo se podělili Jun Ho Kim a Marek Kozák,na třetím místě skončil Kyuho Han. Čestné uznání pak získali dva nejlépe umístění účastníci druhého kola, kteří nepostoupili do finále: Seunghyun Lee a Kristina Stepasjuková.
Průběh letošního ročníku klavírní soutěže PJ byl bezpochyby napínavý a velice zajímavý. Její atraktivitu určitě zvýšilo i to, že videopřenos obou koncertů posledního kola nabídla digitální stanice Českého rozhlasu D dur (videozáznam je k dispozici zde a zde). Organizace soutěže byla z mého pohledu téměř vzorová, k žádným viditelným komplikacím nedocházelo, a zvláště pak oceňuji to, že výsledky jednotlivých kol byly vždy na webu PJ zveřejněny už krátce po vyhlášení. Otázka ovšem je, zda v souvislosti s vymoženostmi, které nabízí digitální technika, by nestálo za to průběh této mezinárodní soutěže zprůhlednit – tak jak to kupříkladu dokáže Chopinova soutěž ve Varšavě. Určitě nejsem sám, koho by zajímal způsob hodnocení jednotlivých výkonů, bodování porotců či pořadí soutěžících po jednotlivých kolech. Tak snad někdy příště…
