Poprvé budou mít posluchači v úplnosti k dispozici sólovou klavírní tvorbu Viktora Kalabise, s bonusem v podobě větších komorních děl s klavírem. Zasloužil se o to – z podnětu skladatelovy manželky Zuzany Růžičkové – pianista Ivo Kahánek. Dvojalbum, na němž pracoval tři roky, vyšlo u Supraphonu.
Viktor Kalabis, jehož život a dílo se uzavřely 28. září 2006, byl pozoruhodným tvůrčím solitérem. Jeho hudba pro klávesové nástroje, již často inspirovala a také prováděla Kalabisova manželka Zuzana Růžičková, se po její nedávné smrti na koncertních pódiích nevyskytuje. Možná to teď změní fakt, že se nahrávky kompletního klavírního díla (a zásadních komorních děl s klavírem) ujal Ivo Kahánek. První část projektu – album se sonátami pro violoncello, klarinet a housle s prvotřídními hráči Tomášem Jamníkem, Annou Paulovou a Janem Fišerem – už vyšlo vloni na podzim. A dvě CD se sólovou tvorbou vyjdou u Supraphonu na jaře. První deska už si získala zaslouženou mezinárodní pozornost, snad i ta nová podnítí zájem interpretů a posluchačů o tohoto tvůrce.
Kalabisovo dílo je velice dobře zdokumentováno. Jeho přítel, publicista Jaroslav Šeda, s ním detailně probíral jednotlivé skladby a z těchto autorských komentářů pak sestavil monografii. Ta je cenná právě pro svou autentičnost, kdy skladatel vykládá sám sebe, ale obsahuje i Šedovy charakteristiky a pokus o zařazení Kalabise do kontextu. Podle Šedy Kalabis „nebyl výbojným novátorem, nepřijal metodu dodekafonické práce, nicméně ji studoval a přijal některé principy. Tradiční harmonii obohacuje o sekundy a septimy, dostává se k bitonalitě i atonalitě. Celým svým úsilím směřoval k neromantické směrové syntéze, jako vlastnímu hudebnímu jazyku.“
Podobným dojmem působí Kalabis-skladatel i na interpreta Iva Kahánka. „Po těch svých neoklasických a trochu neofolklórních začátcích se v něm něco zásadně pootočilo a začal komponovat dosti moderní až avantgardní hudbu. Její pianistická obtížnost je místy až extrémní, a to vzhledem k tempům. Je to zkrátka strašně moc nepředvídatelných not.“ Právě ona nepředvídatelnost, zdánlivá nelogičnost, nemožnost opřít se o zažité nebo nově naučené „patterny“ způsobovala Kahánkovi těžké chvíle. „Většina autorů má svoje hudební idiomy, a v momentě, kdy na ně člověk přijde a naučí se je vnímat, je to lehčí. Takový typický případ je Martinů. Když děláte první skladbu, máte co dělat se tím prokousat. Pak studujete pátou a více méně jste doma, jde to snadněji než na začátku.“ U Kalabise se takové idiomy podle pianisty vystopovat nedají. Což spolu s tempy, množstvím not, nekoordinovanými a nepřipravenými skoky obou rukou dává dohromady těžko překonatelný balvan.
U začátků natáčení byla přítomna Zuzana Růžičková, která celý nápad iniciovala („ženě jejího šarmu se těžko říkalo ne“). „Velmi mi to pomohlo – když se mi hudba jevila jako nepřehledná a ona naznačila, kde je jaký protihlas a podobně. Bylo zjevné, že se v tom sama dobře vyzná a že není vyloučené dostat se na úroveň té hudby, že do ní lze proniknout,“ vzpomíná Ivo Kahánek na momenty při nahrávání. Morálku mu prý při nahrávacích frekvencích na AMU zvedal i osvědčený tandem – zvukový mistr Jan Lžičař a režisér Milan Puklický. „Pan Puklický skladatele osobně znal a potvrdil mi můj dojem – že šlo o člověka neokázalého, introvertního, ale velmi laskavého,“ říká Kahánek. Se skladatelem by se prý býval rád seznámil osobně. „Kalabis otvírá více otázek, než dává odpovědí. Kdyby byl naživu, věnoval bych mu rád několik dlouhých večerů a snažil se pochopit, jaký je. Připadá mi, že jako člověk musel být velký skeptik. Když pomineme období ,zamilovaného mladého muže‘, je jeho dílo prodchnuté skepsí, byl obrácený do sebe. Není to katarzní hudba,“ sděluje své dojmy Ivo Kahánek.
Podle Jaroslava Šedy byl Viktor Kalabis přesvědčen, že skladatel „musí při tvoření již myslet v témbru konkrétního nástroje, aby skladba mohla být přesvědčivě tlumočitelná“. Zvláštní postavení u něj pochopitelně měly klávesové nástroje – klavír byl nástroj, který sám skladatel ovládal nejlépe, cembalo ho provázelo díky jeho manželce Zuzaně po celý život. Ona byla prvním posluchačem a kritikem rodících se skladeb a v řadě případů také první interpretkou.
Pro Iva Kahánka, který se českou tvorbou zabývá více než kdo jiný, není nepřípadná otázka, jak se mu jeví Viktor Kalabis jako skladatel. „Těžko říct,“ váhá klavírista. „Asi potřebujeme pár let odstupu, ještě je to brzo. V lecčems se mi potvrdilo, že to dílo smysl dává, zejména meditativní plochy v sonátách mají svou hloubku a značnou kvalitu. Nebo naopak taneční věci, třeba Tři polky, jsou sdělná věc.“ Jak vychází podle něj ze srovnání s generačně blízkým Lubošem Fišerem? „U Fišera je cítit jeho dvojlomnost, jedna ježatá, disonantní stránka, a pak ta filmová s jeho neobyčejným melodickým darem. U Kalabise toto není, tam je docela obtížné najít melodickou složku. Další rozdíl – Fišer je velmi příjemně pianisticky napsaný, dobře se hraje, byť při poslechu to nepoznáte. Zatímco Kalabisovu sonátu se člověk učí třeba měsíc, Fišerovu lze zvládnout i za dva dny. Díky větší přehlednosti a melodickým nápadům je Fišer přístupnější publiku. Kalabis jde těžší cestou, asi záměrně, v čemž je jeho hodnota. Zde je nutné mít respekt,“ zamýšlí se Kahánek a dodává: „Není to skladatel na úrovni Dvořáka, Janáčka, Martinů, ale při pečlivé selekci některé skladby přežít mohou,“ konstatuje pianista, který nad sólovou klavírní tvorbou Viktora Kalabise strávil tři roky. Uslyšíme od něj něco živě? „Cyklus Akcenty je opravdu dobrý, dá se provozovat, může navázat kontakt s publikem – drobné formy mu svědčí. A Tři polky, ty se mi dostaly pod kůži,“ souhlasí Kahánek.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII III/2019 (koupit)
