Když sv. Anežka kdysi dávno putovala z hradní vyvýšeniny přes řeku do kláštera v blízkosti chudiny, sňala prý své zdobné roucho a přehodila přes sebe jen nuzný plášť. Myslím, že pokud shlížela odkudsi z míst, kam se navždy odebrala, na komorní koncert ve „svém“ klášteře 19. 9. 2017, mohla být spokojena. Z leckterých tabu či aspoň neobvyklostí bylo totiž také sejmuto vše, co jen šlo, aby se hudba stala nejen vzpomínkou, ale i připomínkou. A objevem.
„Doba přelomu 19. a 20. století, ale i 20. léta jsou čímsi, co mě přitahuje a kam se pokouším vrátit alespoň večery tohoto typu,“ svěřil se kurátor komorní řady festivalu Antonína Dvořáka, hornista Radek Baborák, se záměrem, který konzultoval s uměleckým ředitelem festivalu Markem Vrabcem. „Rád bych se potkal s lidmi jako byli Kafka nebo Kisch a když už to nejde, alespoň se zajímám o hudbu, která zde v Praze tenkrát zněla. O ten zmizelý, odhozený triumvirát české, německé a židovské kultury, jaký nám připomínají skladby Zemlinského, Krásy, ale i zapomenutého italského žida Leona Sinigaglii, který se v tomto městě roku 1900 učil u Antonína Dvořáka, jak klasicky upravovat lidové písně.“
Kromě těchto skladatelů, jejichž hudbu v první polovině koncertu časově zarámovaly šťavnaté kompozice Davida Poppera, jenž se hrůz obou válek nedožil, a Lva Kogana, který před jejich totalitními důsledky odešel do Izraele, se dominantou večera stal výběr z písní Gustava Mahlera. Toho, o němž nejen Baborák soudí, „že jsme si jej nechali ukrást, protože ve světě je považován za Rakušáka.“ Chlapcův kouzelný roh patří už díky své literární předloze, rozmanité až rozverné, k tomu pozitivnějšímu, co slavný skladatel zkomponoval. Jsou ale slova, verše, sloky pro pěvce či – v tomto případě pěvkyni – zcela podstatné, nebo se spíš opře do souhlásek a sklouzne po samohláskách, aby to patřičně znělo?
„Samozřejmě, že verše i hudba jsou stejně důležité,“ odkryla při povídání po potlesku, kterého se spolu s kurátorem komorní řady zúčastnila, další tematickou vrstvu sopranistka Kateřina Kněžíková. „K čemu by potom text byl, kdybych z něj nečerpala, nevycházela při své interpretaci zrovna tak, jako z notového záznamu? V tomto konkrétním případě mi navíc pomáhá, že poslední dobou často pobývám ve Vídni s manželem, který mi výrazně pomáhá proniknout do tajů němčiny.“
Zpívala byste trochu jinak, kdyby výběr z těchto Mahlerových písní byl proveden tak, jak jej autor původně vypracoval, to jest buď s doprovodem klavíru, nebo s velkým symfonickým orchestrem?
„Objevným záměrem tohoto večera, kdy jsem písně z Chlapcova kouzelného rohu zpívala vůbec poprvé, bylo sestavit menší hudební těleso Schönbergova typu. Musím říct, že jsem ocenila, jak zvukově barevný tento zdánlivě malý orchestr zůstal. S jeho oporou v zádech jsem si zpívání užívala.“
Zásadním vkladem přispěl k úspěchu večera třetí host u mého mikrofonu. Skladatel a aranžér Tomáš Ille, který se slov na veřejnosti původně obával, ale pak odkryl svou osobnost a mluvil jako kniha: „Do tohoto projektu mě Radek vtáhl od samého počátku. On je typ vizionáře, který řekne, takhle by to mohlo a mělo být, a na ostatních pak je, aby to dopracovali. S rizikem, že to nakonec nebude ono…“ Stalo se? „Naštěstí nikoli. Ani v případě Mahlera, ani při včerejším provedení mé úpravy Goldbergových variací, které jsem převedl do kytarového partu s doprovodem. To byla možná ještě náročnější práce, protože bylo nutné respektovat Bachův geniální kontrapunkt, ale přitom jít v úpravě svou vlastní cestou…“
Závěrem pozval Radek Baborák publikum k poslednímu koncertu komorní řady letošní Dvořákovy Prahy. Tedy k premiéře festivalového orchestru s datem 21. 9. 2017: „Rád spolupracuji s partou potulných muzikantů, ve skutečnosti skvostných sólistů, kteří tak jako já nejsou svázáni působností ve stálém orchestru. Nácvik nám jde svižně, protože o všech se dá říct to okřídlené Když to umíš, je to snadný…“
