Jednou z nejpřímějších, nejuniverzálnějších (protože bez jazykových bariér) a svým způsobem nejjednodušších cest, jakou mohli hudebníci v uplynulých měsících komunikovat se svými posluchači, bylo přirozeně streamování koncertů – a forma koncertu jako taková. Tímto směrem se vydaly též některé festivaly v Česku. Pražské jaro na tom bylo časově ze všech nejhůř a v rychlosti zachránilo, co se dalo: zdarma se vysílaly jak živé, tak archivní koncerty na internetu, rozhlasem a televizí. Publikum zpočátku žádné, posléze symbolické. Concentus Moraviae přesunul celý ročník na příští rok a stvořil pro letošní podzim zcela nový program ve spolupráci s festivaly Lípa Musica a Svatováclavským hudebním festivalem. Dvořákova Praha více ohraničila dramaturgii. Muselo a musí se pracovat s tím, co nabízí tuzemská scéna.
Jenže tohle je pouze jedna z forem komunikace, navíc streamování se od začátku pandemie natolik rozšířilo, že se to ani nedalo stihnout. Bylo z čeho vybírat, nabídka byla pestrá a na vysoké úrovni. Virtuální svět, kam se dočasně musela živá hudba přesunout, nabízí přece jen ještě další možnosti, kterých by se dalo využít také v běžném provozu. Není jich málo a nejsou ani finančně nákladné – natáčet se dá i na chytrý telefon nebo webkameru. Díky nim by byl posluchač – divák nucen či vyzýván k větší myšlenkové aktivitě, díky nim by mohly být zasaženy také jiné než „středněproudé“ posluchačské skupiny, navíc by se tím zvýšila šance získat si touhle cestou nové publikum. Předalo by se poselství, projevila by se rozmanitost, živost, řekněme „nefosilnost“ klasické hudby. Třeba v dialogu, přednášce (podcastu), konfrontaci, performance, hereckému nebo youtuberském vstupu (Proč ne, kdyby se udělal chytře?).
Co se festivalů týče, v zahraničí se tohle podařilo Wiener Festwochen se zbrusu novým programem, online festivalu Kirsten Flagstad (konzervativní, zároveň nápaditý, vznikající v rychlosti a za pochodu), Bergen International Festival přišel mimo jiné s nápadem stvořit desetiminutové divadlo v hlavní roli s balkonem jakožto jedním ze symbolů pandemie, dirigent Kenneth Woods nabídl coby umělecký ředitel Colorado MahlerFest skvělé podcasty. Cestu ukázal rovněž tříhodinový charitativní koncert časopisu Gramophone, při kterém jsme nahlédli do soukromí velkých hvězd a vyslechli stručné inteligentní projevy (mj. Antonio Pappano, Simon Rattle). Výsledek byl osobitý, vtipný i dojemný.
„Předalo by se poselství, projevila by se rozmanitost, živost, řekněme „nefosilnost“ klasické hudby. Třeba v dialogu, přednášce (podcastu), konfrontaci, performance, hereckému nebo youtuberském vstupu.
Proč ne, kdyby se udělal chytře?“
Společných jmenovatelů je tu několik: nápad, tvořivost, rychlost, flexibilita. U nás to dokázala kupříkladu Česká televize, která bleskurychle využila síly sociálních sítí k tvorbě programu UčíTelka. Dokázali to i „pěšáci“, tedy mnozí z nás, ve skoro subkulturním fenoménu roušky nebo nuceném domácím vzdělávání. Sami jsme si tím strhli nálepku, kterou si mnohdy dáváme snad z pohodlnosti, že jsme národ těžkopádný, úzkoprsý a nedostatečně tvůrčí, jemuž jako by vládl duch zvaný „Nejde to.“
Otázka komunikace s posluchačem nebo využívání vlastních uměleckých zdrojů není zbytečná a bude aktuální s rouškami i bez nich. Zastavme se u toho. Budou se dejme tomu na festivalech opakovaně objevovat – i v téhle složité době – stále tatáž jména, nebo dostanou prostor též ostatní, neméně kvalitní a zajímavé osobnosti? Konkrétně, jako příklad za všechny, bude se posluchačům sugerovat, že jsou v České republice pouze dva prvotřídní sóloví hráči na cembalo? Jak málo u nás slýcháme například Mahana Esfahaniho, žáka Zuzany Růžičkové, objev roku časopisu BBC se třemi nominacemi na Gramophone Awards a nahrávkami u labelů Deutsche Grammophon nebo Hyperion, navíc s českou hudbou v repertoáru. Letos poprvé vystoupil na Pražském jaru, potřetí zahraje v Ostravě, jenže jeho koncert zmiňované spřátelené festivaly sdílet nebudou. Kolikrát slyšelo publikum výtečnou Editu Keglerovou, která se zaměřuje na Jiřího Antonína Bendu, nedávno nastudovala ve světových premiérách díla Josefa Antonín Štěpána? A to už vůbec nemluvím o pokladu jménem Giedré Lukšaité-Mrázková se skladbami Leopolda Koželuha a Josefa Antonína Štěpána nebo výjimečně vystavěným bachovským repertoárem. Tihle umělci jako by třeba pro Letní slavnosti staré hudby neexistovali, pro cykly FOK téměř také ne. Máme tu pestrost, ale k posluchačům se z ní dostane jen část.
Vraťme se zpět k původní otázce. Vyhodíme-li ji oknem, vrátí se dveřmi, ať už přijde druhá vlna, či nikoliv. Někteří to již pochopili jako skvělou výzvu a tvrdě pracují na tom, aby na ni dokázali smysluplně a včas odpovědět.
Tento článek vyšel v HARMONII VII/2020.
