Na prahu kalendářního jara, letos sice opět krásného, ale ztrpčeného zákeřným protivníkem minimální velikosti a maximálního dosahu, se u mě doma – kde jinde v těchto dnech, že? – rozezněl mobil. „Chystáme benefiční koncert ve prospěch čtyř nemocnic, které se potýkají s nejtěžšími případy onemocnění COVID-19,“ sdělil mi generální ředitel České filharmonie David Mareček a přešel rovnou k věci: „Šel bys do toho s námi jako moderátor?“
Jakkoli se snažím být kvůli sobě i rodině obezřetný, neváhal jsem ani na okamžik. Když jiní riskují stokrát víc než já a z příčin, které mi nepřísluší posuzovat, k tomu nemají potřebnou ochranu v podobě pomůcek a vybavení, není čas na dlouhé uvažování. „Slibuju, že budeme dbát na zdraví všech, kteří se na tom budou podílet,“ zakončil David Mareček náš telefonát s tím, že mě nyní předává do péče svých podřízených.
Taková technikálie by nestála v příběhu za zmínku, nebýt toho, co chci vyzdvihnout. Víc než kdy jindy jsem při přípravách a realizaci koncertu Pomáháme s Českou filharmonií poznal, že zázemí této instituce funguje jako dobře promazaný stroj. Co chvíli mě kontaktovala produkce, obchodní či propagační oddělení z útrob Rudolfina; sdělovali podrobnosti, konzultovali je se mnou, upřesňovali. A vida, jak to najednou všechno šlo „jen“ po mailu, po telefonu či prostřednictvím SMS! Toto poznání bychom měli přenést do postvirových dnů. Na co věčné schůzky po kancelářích a kavárnách? Posunování se v dopravních zácpách? Čas je naším nejcennějším majetkem a toto období nám dává návod, jak s ním zacházet.
Do hry vstupovaly také představy České televize. Bez přenosu na ČT Art by sbírkový koncert neměl smysl. A tak mě čekal další telefonát. Volal dramaturg Jiří Hubač, kterého považuji – tak jako Davida Marečka – za múzického manažera. „Jiří, neboj se do toho vložit emoci,“ nabádal mě, „lidé teď nepotřebují odborné výklady, ale sounáležitost.“ Nad jeho pokynem dlouho přemýšlel. Že bude třeba do moderování vložit cit, bylo zřejmé. Ale věc má svá úskalí. Snadno se sklouzne ke kýči, neřkuli k hysterii. Abych se trefil do kontrolované emoce, vzpomněl jsem si na nejlepší radu, kterou mi kdo v televizi poskytl. Kameraman Jiří Polák si mě kdysi při natáčení vzal stranou a povídá: „Hele, uvědom si, že nemluvíš k národu, ale vstupuješ lidem do bytu, do soukromí. Nepodlehni vábení mít projev, radši si představ někoho blízkého, komu to vyprávíš, a přizpůsob tomu dikci i slovník…“
Velmi mě zaujalo, že režie přenosu se ujme člověk, o kterém dlouho vím, ale dosud jsem neměl možnost s ním spolupracovat. A nyní byl shodou šťastných náhod po ruce. Michael Beyer nemá za sebou jen 250 televizních přenosů a záznamů z oblasti klasické hudby a opery (a že jsou mezi nimi náročné skvosty jako Tristan a Isolda z Bayreuthu, ale i „lidovky“ typu Novoroční koncert z Vídně). Předtím prošel skvostným školením. Studoval u režisérské legendy jménem Goetz Friedrich; záhy byl přijat jako asistent režie do Hamburské opery, kde pozoroval tvůrčí přístupy dalších velikánů jako Harry Kupfer, Andreas Homoki nebo Robert Wilson. Už jako plnohodnotný režisér spolupracuje s plejádou dirigentů od Barenboima přes Bouleze po Gergijeva. A přesto – či právě proto – se Michael Beyer choval v Rudolfinu pokorně, vlídně, přátelsky. Žádný manýry sebestředných „rejžů“; naopak snaha naslouchat, vstřebávat, vyhodnocovat a pak rozhodnout.
V součinnosti s generálním partnerem ČF, tedy Českou spořitelnou patřící mimochodem k historii Rudolfina od prvopočátku, se v posledních dnech před přenosem rozrostl počet obdarovaných nemocnic na pět: Homolka, Motol, ale také Bulovka v Praze a Fakultní nemocnice a Nemocnice sv. Anny v Brně. Výběr to nebyl snadný, ale kdo ví, třeba nemusí být tento koncert poslední.
Pro účinkující šlo o zážitek jedinečný a – kéž by – neopakovatelný. Hrát pro totálně prázdný sál je náročné. Přítomnost publika v hledišti nabíjí, inspiruje. Ve Dvořákově síni bylo v sobotu, 28. března 2020, večer nutno si tyto impulsy jen představovat. Během přenosu se však na scéně i v zákulisí rozvinul jiný druh emocí. Jak jsme se od produkce dozvídali, že částka vybíraná ve prospěch zdravotníků utěšeně stoupá, pozitivně stoupal i náš adrenalin a chuť předvést, co v každém je, protože to má tentokrát ještě vyšší smysl než při obvyklých vystoupeních.
Důležitou rovinou koncertu Pomáháme s Českou filharmonií byl i jeho symbolický význam. Jakkoli se hodnota sbírky blížila na konci večera k 5 milionům a může do 3. dubna ještě narůst, maličko bledne ve světle údajů, že jediný plicní ventilátor dovezený ze světa stojí desetinu této částky… Ano, peníze jsou nyní zapotřebí. Ale snad ještě významnějším gestem bylo předvést, co v těžkých chvílích umí kultura a lidé, kteří v ní působí. Ačkoli nyní stojí, neúčinkují (a nevydělávají), jsou ochotni pomoci (bez nároku na honorář) potřebnějším a vyjít přitom z bezpečí svých domovů. Dávají tím lidem příklad, je to – jak se módně říká – signál. Prostě fajn věc.
