Tak jako před měsícem, vše pro mě i tentokrát začalo zařinčením mobilu: „Jdeme do toho podruhé,“ šel opět rovnou k věci generální ředitel České filharmonie David Mareček. A když se ujistil, že se budu rád opět podílet v roli moderátora, nadšeným hlasem se vrhl do popisu hudebního programu večera s již osvědčeným názvem Pomáháme s Českou filharmonií.
„Okolnosti nám už umožňují se nadechnout k většímu počtu hudebníků na jevišti i na empoře,“ rozvinul múzický manažer svou představu, „a taky ve Filharmonii cítíme, že bychom měli nějakým gestem upozornit na naše kolegy muzikanty, kteří teď nejenže stojí bez práce, ale nemají zaručen ani sebemenší finanční příjem.“
Takže?
„Seděli jsme na tom, samozřejmě na dálku, s Jakubem Hrůšou a Václavem Luksem několik dnů. A vymysleli jsme program, ve kterém se budou prolínat hráči naší smyčcové sekce, soubor Collegium 1704, varhaník Aleš Bárta a samozřejmě naši koncertní mistři Josef Špaček i Jiří Vodička. A vystoupí taky Jan Mráček a Ivo Kahánek. A pochopitelně Radek Baborák, protože pro tento koncert vytvoříme speciální sestavu hornistů z České filharmonie a Pražské komorní filharmonie…“
Zatímco jsem si čmáral poznámky, začaly mi svítat souvislosti. Rámec okolností, do kterého bude další pokus pomoci potřebným zasazen. Během čtyř týdnů od 28. 3., kdy s famózním ohlasem proběhl první benefiční koncert, se totiž leccos událo.
Některé osobnosti využily čas k akcím ve prospěch české hudební kultury. Vznikl SUK, volné Sdružení umělců klasiky, za které s politiky začali o finančních podporách jednat právě pánové Hrůša, Kahánek a Luks. A s finančním příspěvkem od Daniela Barenboima se vrhl do shromažďování a rozdělování peněz na podporu muzikantů v nouzi Radek Baborák. Že ani on nebude 25. 4. v Rudolfinu chybět, mělo svou logiku. Zdůrazní se sounáležitost České filharmonie s aktivními kolegy.
Postupně se začal rýsovat také fakt, který v jiném telefonátu shrnul kreativní producent České televize Jiří Hubač do pojmu „světlo na konci tunelu“. A inspiroval mě, abych průvodním slovem přispěl k opatrně pozitivnímu vyznění přenosu. Myšlenku podpořil i Tomáš Motl, výkonný ředitel stanice ČT Art, která se přímého přenosu opět ujala. Nešlo si totiž nevšimnout nadějného vývoje na našem území – ovšem s tím, že zdaleka ještě není vyhráno.
Komu tedy v této situaci, v jakémsi „poločase viru“, pomoci tentokrát? Volba padla na seniory. Tak jako v případě nemocnic, opět nebylo možné pomoci během jednoho večera všem. A tak v debatách mezi Českou filharmonií, Českou spořitelnou a společností Škoda Auto, které projekt společně s Českou televizí podpořily, nastala shoda: výtěžek bude předán organizaci Život90, která pomáhá seniorům v nynější „zostřené“ izolaci zcela konkrétními kroky. Umožňuje těm, kteří už týdny tráví osaměle v bytě, neustálý kontakt přes Linku důvěry seniorů; ve vážných potížích, například při zranění či náhlé indispozici, také Tísňovou péči.
„Je nám jasné,“ tušil David Mareček, „že teď už ani zdaleka nevybereme tolik jako poprvé. Naším cílem by mělo být překročení půl miliónu. Uvidíme, jak to dopadne. Ale každopádně nabídneme pěknou dramaturgii s několika vychytávkami.“
Hornové Largo z Dvořákovy Novosvětské za řízení Jakuba Hrůši; Bachův Braniborský koncert č. 4 s Josefem Špačkem a Collegiem 1704 pod taktovkou Václava Lukse; výběr z Vivaldiho „Čtveráků“ v podání Jana Mráčka a téhož souboru; Dvojkoncert pro housle, klavír a smyčce Mendelsohna-Bartholdyho s excelujícími Jiřím Vodičkou i Ivem Kahánkem za podpory Komorního orchestru České filharmonie řízené Jakubem Hrůšou. To vše vyznělo v dosud posmutnělé prázdnotě sálu jako čirá radost a výtrysk energie.
Novinkou byly roušky se zipem pro hornisty, které bleskově vytvořil český výrobce. Na moji otázku, jak se s tím hrálo, sice padaly odpovědi ve škále „Muselo se to vydržet“ až po „Chtělo se mi omdlít“, ale svůj účel roušky splnily mj. jako symbol nutné opatrnosti, která přetrvává. Zato „izolace“ dvou fléten na emporu v Braniborském koncertu, kde by zněly podle původní Bachovy představy coby echo, se ukázala jako neproveditelná: „Prostě nebyly slyšet, nešlo to,“ řekl mi Václav Luks v zákulisí.
Sečteno a podtrženo, nešlo už zopakovat skutečný triumf z března. Do tehdejší tísně vpadl první benefiční koncert ČF jako meteorit naděje. Součet těch, kteří sledovali přenos přímo na ČT Art anebo si jej poté vychutnali na Facebooku, dosáhl neuvěřitelného počtu 256 000 diváků. Na artové TV stanici v malé zemi! Aktuální čísla sledovanosti budou nepochybně v jiném řádu. A lidé si zjevně už také více uvědomují svou vlastní finanční situaci, takže jsou opatrnější; racio vytlačuje původní emoce. Zaplaťpánbu se i tak vybralo pro seniory v nouzi bezmála tři čtvrtě milionu. A zazněla hudba v podání mistrů svého řemesla.
